Článek
Kdyby běžný zaměstnanec v jakékoliv soukromé firmě odevzdal úkol tak tragicky, že by mu ho šéf obratem hodil na hlavu a začal za něj rovnou hasit požár sám, chodil by dotyčný pravděpodobně nějakou dobu kanály.
Ve vládních patrech Andreje Babiše ale zjevně platí úplně jiná pravidla a gravitace tam funguje naopak. Ministr kultury za Motoristy Oto Klempíř předvedl totální manažerské i politické diletantství, ale jeho ego tím neutrpělo ani ten nejmenší šrám.
Když sousedům dojde trpělivost
Běžné občany už ta vládní arogance zjevně přestala bavit. Nedaleko ministrova bydliště v Roztokách se proto objevil transparent občanské společnosti. Vzkaz byl stručný a trefný: „Styďte se.“
Pan ministr se totiž snažil veřejnoprávní média zaháčkovat na státní penězovod a zrušit koncesionářské poplatky, čímž by zcela zlikvidoval jejich nezávislost.
Jenže Klempířův návrh schytal přes čtyři stovky připomínek, odmítlo ho i spřátelené ministerstvo financí a Babiš ho raději potichu spláchl do záchodu, aby z toho nebyla ještě větší ostuda. Opoziční poslanec Martin Baxa celou blamáž glosoval naprosto přesně: „Je to game over.“
Muzea jako štít proti neschopnosti
Zastavme se ale u té myšlenkové perly, kterou pan ministr na výzvu k zamyšlení nad sebou samým vyprodukoval. Namísto toho, aby alespoň naoko uznal, že se ten zákon zkrátka hrubě nepovedl, vystrčil hroší kůži a začal se plácat po ramenou.
„Je za mnou hodně dobré práce. Podařilo se mi zvýšit návštěvnost muzeí a galerií… Nemyslím si, že se mám za co stydět,“ prohlásil Klempíř.
To je panečku logika, která pláče v koutě. Představte si, že vám instalatér místo opravy prasklého potrubí vytopí celý byt, ale s klidným svědomím vám oznámí, že se nemá za co stydět, protože vám alespoň krásně vyleštil kliku u dveří.
To, že do muzeí dorazilo o pár školních zájezdů navíc, opravdu nijak nemaže fakt, že pan ministr nedokáže spočítat, jak z resortu s rozpočtem 17,6 miliardy vyčaruje bez zvýšení daní 8 miliard na Českou televizi a rozhlas.
Uražená pýcha v paralelním vesmíru
Andrej Babiš už raději Klempíře obchází, schůzky s řediteli televize a rozhlasu si svolává sám a snaží se tenhle myšlenkový guláš naroubovat do stávajících zákonů. Ministr mezitím bojuje s angínou a přesvědčuje novináře, že on úkol vlastně splnil na jedničku.
Je neuvěřitelné sledovat politika, kterému se před očima hroutí jeho stěžejní práce, a on se tváří, jako by právě vyhrál olympiádu. Pokud pan Klempíř skutečně nevidí důvod, proč by se měl stydět, pak už vážně nežije ve stejné realitě jako zbytek této země.
Sledovat politiky, jak s okázalou hroší kůží ignorují vlastní selhání a po naprostém krachu se ještě drze plácají po ramenou, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání papalášské arogance a sdílíte můj názor, že ztráta soudnosti do politiky nepatří, budu moc vděčný za jakoukoliv finanční podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup hroší masti pro pana ministra ani na lístky do galerie, abych mu uměle vylepšoval statistiky, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli tomuto bizarnímu divadlu čelit i dál. Díky.
