Článek
Letní politická scéna se nám definitivně proměnila v šestákovou tragikomedii, kde si hlavní ústavní a vládní aktéři vyměňují rány přes sociální sítě a festivalová pódia. Na jedné straně stojí prezident Petr Pavel, který vyrazil do ostravských Dolních Vítkovic kultivovat svůj veřejný obraz a sbírat kladné body u festivalového publika.
Na straně druhé úřaduje Filip Turek, momentálně poslanec a muž s pozastavenou funkcí, který si po slavném střetu se sanitkou líže rány v bezpečí Instagramu a střílí naprosto naslepo do všeho, co nese hradní standartu. Výsledek tohoto souboje je tristní ukázkou toho, kam až může klesnout politická debata, když do ní vstoupí uražená ješitnost.
Hrdina pracujícího lidu v luxusním sporťáku
Když Petr Pavel v aule Gong utrousil poznámku o tom, že takzvaná extrémní kohabitace začala jeho logickým odmítnutím jmenovat Filipa Turka ministrem, sál mu aplaudoval. Pro Turka, jehož politické sebevědomí je zjevně ještě křehčí než přední maska jeho nabouraných vozů, to muselo zapůsobit jako ten nejčervenější hadr na býka.
Místo aby nad festivalovou epizodou s nadhledem mávl rukou, rozjel ve stories na Instagramu klasickou defenzivní ofenzivu, za kterou by se nemusel stydět ani žák základní školy.
Dozvěděli jsme se tak, že publikum na festivalu Colours of Ostrava je vlastně jen snůška „progresivistických levičáků“, kterým nadbíhá „bývalý elitní komunista“. Je to naprosto kouzelná argumentační smyčka a ukázkový klam.
Když Turkovi někde tleskají, je to zaručeně hlas toho pravého, moudrého a tvrdě pracujícího lidu. Když ale lidé tleskají jeho názorovému oponentovi, jde automaticky o poblouzněnou levicovou úderku, jejíž názor nemá v dospělém světě žádnou váhu.
Pan poslanec sice plamenně hlásá, že chlapi od tvrdé práce prezidenta jindy vypískali, ale jaksi zapomíná dodat ten drobný detail, že on sám tráví většinu svého života v kožených sedačkách sportovních aut, což z něj zrovna uvěřitelného etalona ostravského horníka opravdu nedělá.
Sanitka v křižovatce versus chybějící helma
Absolutním vrcholem a korunním klenotem této bizarní přestřelky je ovšem Turkovo svaté volání po spravedlnosti a absolutně stejném metru. Zmocněnec, který nedávno v centru Prahy pomáhal s úpravou karoserie nemocničnímu vozu převážejícímu krev a kvůli policejnímu vyšetřování musel potupně pozastavit svou funkci, se najednou rozhodl kázat o nejvyšší státnické morálce.
A jako svůj hlavní trumf nevytáhl nic menšího než loňský, stokrát propraný prezidentův hřích – popojíždění na motorce bez helmy. Představte si tu mentální akrobacii. Na jedné misce vah leží havárie v ostrém provozu s vozidlem integrovaného záchranného systému a blokáda klíčové křižovatky.
Na druhé misce je jízda bez přilby kdesi na polní cestě, za kterou se navíc prezident obratem omluvil a zaplatil tučnou pokutu na charitu. Podle Filipa Turka by ale měl prezident za tento svůj „úmyslný přestupek“ okamžitě složit funkci a abdikovat, aby se prý konečně vyrovnaly síly.
Toto absurdní srovnávání jablek s tanky jen ukazuje, v jak zoufale hluboké argumentační propasti se Turek momentálně nachází. Křičí do médií o schizofrenii Hradu, ale sám předvádí myšlenkovou gymnastiku, při které všem zúčastněným reálně hrozí vážné podvrtnutí zdravého rozumu.
Bratrstvo věrných v zákopech neschopnosti
Aby ovšem tato vládní telenovela byla kompletní, nesmí chybět ani dojemná scéna pokrevní bratrské věrnosti. Na scénu s fanfárami vstupuje vicepremiér Petr Macinka, který se hrdě bije v prsa a přísahá, že Turka se tváří v tvář nepříteli nikdy nevzdá. Zmocněnec mu na oplátku přes sociální sítě vrací sladké komplimenty s tím, že loajalitu mají oba pevně zarytou v „základní výbavě“ a rozhodně nehodlají měnit kabáty jen kvůli nějaké mediální hysterii.
Tato křečovitá, takřka filmová póza nerozlučných spolubojovníků, kteří bok po boku hrdinně čelí celému zlému světu, panovačnému prezidentovi a zfanatizovaným levicovým festivalům, je vlastně ve své podstatě nesmírně komická.
Pánové z Motoristů se nám tu zcela vážně pasují do role posledních statečných strážců starých dobrých pořádků, které se snaží zadupat do země temné síly Hradu. Skutečná realita je ale mnohem prozaičtější a smutnější.
Vidíme jen čirou a ukázkovou snahu odvést pozornost od vlastních řidičských i politických průšvihů tím, že se prstem hystericky ukáže na kohokoliv jiného. Petr Pavel si z Ostravy odvezl potlesk, zatímco Filip Turek si z uražené ješitnosti postavil další zákop. Česká politika mezitím padla na úplné dno.
Sledovat politiky, jak přes Instagram srovnávají bouračku se sanitkou s chybějící helmou na motorce, vyžaduje silný žaludek. Pokud vás mé glosy baví a pomáhají vám tenhle veřejný bizár přežít ve zdraví, budu vděčný za symbolický příspěvek na tvorbu. Slibuji, že ho neutratím za lístky na festival ani za rychlá auta, ale výhradně za kávu a provoz klávesnice. Obrovsky děkuji, že mě čtete!
