Článek
Rodiče nám po večerech do hlavy tloukli jednoduchou rovnici. Když se budeš dobře učit, najdeš si slušnou práci. Když budeš mít slušnou práci, koupíš si hezký byt, pořídíš si psa a o víkendech budeš na vlastní zahradě obracet krkovici na grilu. Znělo to logicky. Jenže nám tak trochu kecali. Nebo spíš nepočítali s tím, že se celý trh zblázní.
Dneska je vám přes třicet. Máte v kapse diplom, na krku dvě práce a na účtu peníze, které by před dvaceti lety s přehledem stačily na rodinnou vilu s bazénem. Dneska za tu samou částku dostanete tak maximálně sklepní kóji na okraji Prahy. A to se ještě musíte tvářit nesmírně vděčně a tiše doufat, že vás na prohlídce nepřeplatí nějaký spekulant v obleku.
Vítejte v realitě ztracené generace.
Generace, pro kterou se vlastnictví nemovitosti stalo luxusem a hrubým slovem v jednom. Není to totiž jen o penězích a základní matematice. Tenhle trvalý stav nedostatku lidem fyzicky přepaluje obvody v mozku.
Bydlet ve vlastním? Spíš vyhrát ve sportce
Když úplně jasně víte, že na tu hypotéku prostě a jednoduše nedosáhnete, něco se ve vás uvnitř zlomí. Není to vůbec tak, že by dnešní mladí lidé nechtěli makat. Oni chtějí. Dřou do úmoru.
Ale k čemu to vlastně na konci dne vede?
Vezměte si to z pohledu obyčejného selského rozumu. Běžíte těžký maraton. Potíte krev, ale cíl se vám s každým uběhnutým kilometrem vzdaluje o další dva. Po chvíli prostě a jednoduše zastavíte.
A půjdete rovnou na pivo. Přesně tohle se teď masově děje v hlavách lidí, co zrovna oslavili třicítku. Proč by si měli odtrhávat od pusy každý měsíc pět tisíc? Aby si za třicet let mohli s odřenýma ušima dovolit zrekonstruovanou garsonku bez oken ve čtvrtém patře bez výtahu?
Logika velí jasně. Radši to utratit teď.
Když už nemůžu mít vlastní střechu nad hlavou, koupím si aspoň pořádné auto nebo pojedu na měsíc surfovat do Asie. Vzniká tu naprosto bizarní paradox.
Lidi v nájmech žijí zdánlivě v luxusu, ale ve skutečnosti neustále balancují na úzké hraně propasti. Stačí jedna jediná nečekaná výpověď z práce a jdou rovnou pod most. Nemají totiž pod zadkem ten betonový polštář, do kterého by mohli bezpečně spadnout.
IKEA syndrom a život z krabice
Zkuste si nadšeně zařizovat byt, o kterém dopředu víte, že vám nepatří a nikdy patřit nebude. Koupíte si krásný masivní dubový stůl, který vydrží generace a budete u něj stárnout? Ani náhodou. Jste přece v cizím.
Zajedete na kraj města a koupíte si ten nejlevnější papírový nesmysl. Protože ten stůl můžete při dalším stěhování s klidným srdcem rozštípat na třísky a hodit rovnou do kontejneru.
Tohle je ta zásadní psychologická změna.
Život v provizoriu. Lidé hromadně přestávají budovat kořeny. Všechno je najednou spotřební zboží na jedno použití. Nábytek, vztahy se sousedy ve vchodě, občas dokonce i ta práce. Proč byste se vůbec reálně zajímali o to, že na společné chodbě už měsíc nesvítí světlo nebo že před domem chybí lavička?
Za rok už tam dost možná vůbec bydlet nebudete. Pan domácí vám s úsměvem zvedne nájem o tři tisíce a vy zkrátka potáhnete o čtvrť dál. Je to úplně stejné jako jezdit autem z půjčovny. Nikdy k němu nebudete mít takový láskyplný vztah jako k autu, které je v techničáku napsané na vás.
Neumyjete ho s hadrem v ruce v neděli dopoledne před garáží. Jen do něj hrubě nalijete benzín a na konci lhostejně odevzdáte klíčky. A přesně takhle se teď spousta třicátníků chová ke svým domovům. Nemají domov. Mají jen dočasnou přestupní stanici.
Rodina s měsíční výpovědní lhůtou
Tohle je ovšem ten vůbec největší průšvih ze všech. Biologické hodiny nahlas tikají, ale vaše prázdná peněženka křičí: Zbláznil ses?
Založit rodinu v podnájmu chce docela slušnou dávku drzosti. Nebo už spíš totálního zoufalství. Přivedete dítě do bytu, kde vám majitel může v podstatě kdykoliv zavolat a suše oznámit, že se jeho syn vrací ze studií a vy máte měsíc na sbalení krabic. Zkuste v takovém permanentním stresu racionálně plánovat budoucnost.
To fyzicky nejde.
Lidská psychika tu dostává strašně na frak. Lidé masivně odkládají děti na dobu, „až bude konečně líp“. Jenže my víme, že ono líp nebude. A tak se z obyčejného dočasného čekání stává trvalý životní styl.
Nakonec to hodně často dopadá tak, že si páry raději koupí psa. Pes totiž nutně nepotřebuje dětský pokoj plný drahých hraček. A když vás nečekaně a nevybíravě vyhodí z bytu na ulici, psovi mnohem snáz vysvětlíte, proč teď společně spíte v ojetém kombíku.
Zní to moc tvrdě? Běžte se zítra odpoledne podívat do nejbližšího psího parku. Jsou plné mladých párů, co si přesně takhle kompenzují zničené plány o vlastním rodinném hnízdě.
Boomeři kážou vodu a pijí levné hypotéky
To úplně nejhorší na tom všem jsou ale ty nevyžádané chytré hraběcí rady od starší generace. Slýcháme to v hospodách i na rodinných oslavách pořád dokola. „My jsme si taky museli utrhnout od pusy, my jsme dřeli na melouchách, vy jen rozhazujete za drahé kafe a nové iPhony.“
Jo, jasně. Jenže vy jste si, milí zlatí, kupovali byty za trojnásobek tehdejšího průměrného platu. Dneska na ten naprosto samý ošuntělý panelákový byt na sídlišti potřebujete patnáct ročních platů. A to ještě za naprosto utopického předpokladu, že nebudete deset let vůbec jíst, pít a svítit.
Je strašně snadné z výšky kázat o finanční gramotnosti a zodpovědnosti, když v klidu sedíte ve vlastním zrekonstruovaném 3+1, které jste před lety hladce zprivatizovali za cenu o trochu lepší ojeté Fábie. Tenhle mezigenerační příkop se prohlubuje naprosto každým dnem.
Třicátníci už dávno necítí jenom tichou frustraci. Cítí naprosto čirý vztek. A nutno podotknout, že na něj mají plné právo. Systém je teď totiž nastavený čistě tak, aby z nich dělal jen dojné krávy a doživotní plátce cizích úvěrů.
Dělá to z nich utahané jedince, kteří prostě ze dne na den přestali věřit ve spravedlivá pravidla hry. Přestali věřit, že se tvrdá a poctivá práce dlouhodobě vyplatí. A jakmile společnost masově ztratí základní motivaci makat, jde to s celou ekonomikou pekelně rychle z kopce.
Představa, že si průměrný člověk poctivou prací spolehlivě vydělá na tu nejzákladnější životní jistotu, se v Česku vypařila jak ranní mlha nad rybníkem. A co s tím budeme reálně dělat? Nic moc. Budeme dál poctivě posílat tučné nájmy, dál si kupovat laciný nábytek a dál předstírat před okolím, že nám to takhle vlastně vyhovuje.
Protože jsme přece všichni strašně svobodní, nezávislí a flexibilní. Ale my dva moc dobře víme, že je to jen čirá z nouze ctnost. Nikdo soudný totiž nechce být dobrovolně novodobým nomádem s prémiovým předplatným na Spotify.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezhroutili se u toho z představy blížící se další splátky panu domácímu. Pokud vám moje texty dávají smysl, zvažte symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Každá koruna mi uvolní ruce, abych mohl dál tvrdě pálit do zažitých mýtů a servírovat vám realitu čistě a bez obalu.
