Článek
Začalo léto. Konečně. Slunce pálí do rozpáleného asfaltu a na české silnice se po zimním spánku vrací starý známý folklór. Ne, nemluvím teď o chalupářích s narvanými kufry a platem vajíček za zadním sklem.
Mluvím o cyklistické šlechtě. O té specifické kastě víkendových jezdců, kteří si v pátek odpoledne svléknou oblek z korporátu, natáhnou na sebe upnutý barevný dres narvaný logy sponzorů, které v životě neviděli, a vyrazí si udělat žízeň.
Na tom by nebylo nic špatného. Jenže tahle vyjížďka se pro zbytek účastníků provozu často mění v očistec.
Mám rád lidi, co jezdí na kole. Děda, co si šlape pro čerstvý chleba na staré ukrajině, mi nevadí. Táta s vozíkem, který se snaží o víkendu unavit ratolesti, má můj obdiv.
Drží se u kraje, mají pud sebezáchovy a chápou, že dvoutunová dodávka je prostě silnější. Ale víkendoví závodníci? Ti žijí v úplně jiné realitě. V realitě, kde silnice patří jen jim. A vy, obyčejný řidič, se z toho třeba zblázněte.
Tour de France na okresce třetí třídy
Celé to začíná už u vybavení. Oholené nohy, aby to v kopci mělo o setinu sekundy menší odpor vzduchu. Aerodynamická přilba připomínající kapku vody. A pod zadkem karbonový stroj, jehož cenovka spolehlivě přesahuje hodnotu průměrného ojetého kombíku, ve kterém právě vezete rodinu na nákup.
Tihle chlapi (a občas i ženy) prostě nehrají druhou ligu. Oni jedou svou vlastní etapu.
A když jedete závod, nemůžete se přece zdržovat nějakou ohleduplností k okolí. Proto se nejezdí v zástupu za sebou, jak to káže zdravý rozum i vyhláška. Jezdí se hezky v pelotonu.
Dva, nebo ještě lépe tři borci vedle sebe. Proč? Přece nebudou celou cestu mlčet. Potřebují probrat, jaký převodník je letos v kurzu a jestli jim ten nový ionťák nedělá kyselinu v žaludku. Že se za nimi mezitím tvoří kolona pěti aut a náklaďáku, je vůbec netrápí.
Zkuste na ně zatroubit. Bleskově se dočkáte gestikulace, za kterou by se nemusel stydět ani italský zelinář na tržnici.
Když je asfaltová cyklostezka sprosté slovo
Tohle mě vytáčí ze všeho nejvíc. Stát i obce sypou stamiliony korun do výstavby nádherných, širokých, hladkých cyklostezek. Často vedou jen pár metrů od hlavní silnice. Jsou bezpečné, jsou oddělené od aut a rodiny s dětmi je milují.
Ale šlechtu v upnutých dresech na nich mnohdy neuvidíte.
Mají na to totiž univerzální a naprosto absurdní výmluvu: „Zničili bychom si galusky.“ Opravdu? Takže vy si koupíte vybavení za desítky tisíc, ale bojíte se s ním vjet na asfaltový pruh určený přímo pro vás, protože by tam mohl ležet spadaný list nebo zapomenutý kamínek?
To je přesně stejná logika, jako když si někdo koupí obrovské terénní SUV v plné palbě, ale nikdy s ním nesjede z pražské dlažby, aby si nedej bože nepoškrábal lak o větvičku. Je to k smíchu.
Raději se budou motat mezi náklaďáky a osobáky na úzké okresce, zdržovat dopravu a riskovat krk. Hlavně, že galuska zůstane čistá. Tomu se říká arogance povýšená na životní styl.
Metr a půl respektu jen pro někoho
Další kapitolou je legendární pravidlo o povinném bočním odstupu. Novela, která nařizuje autům objíždět cyklisty s odstupem jeden a půl metru. Skvělá myšlenka. Bezpečnost zranitelnějších účastníků provozu je základ. O tom se vůbec nehodlám hádat. Chránit lidský život na silnici je priorita.
Jenže problém je v tom, že tolerance a dodržování předpisů funguje v podání sportovních cyklistů výhradně jako jednosměrka.
Zkuste se postavit k frekventované křižovatce. Co se stane, když autům padne červená? Zastaví. Co udělá víkendový závodník? Zpomalí, rozhlédne se (v lepším případě) a prostě červenou projede. Protože on přece nebude vycvakávat tretry z pedálů. To by ztratil drahocenné sekundy do svého průměru na aplikaci v mobilu.
Stopka? Nezájem. Plná čára? Ta je nakreslená pro ty na čtyřech kolech.
Požadují od řidičů absolutní respekt, milimetrové dodržování vzdáleností a obří trpělivost. Ale jakmile jde o to, aby oni sami respektovali značky a pravidla, najednou mají pocit, že se na ně zákony fyziky ani zákony státu nevztahují. Je to jako domluvit se s kamarádem na tom, že zaplatíte útratu v hospodě napůl, a on pak těsně před placením zmizí na záchod. Zkrátka nefér.
Kdo seje vítr, sklízí klakson
Tenhle konflikt na českých silnicích nemá vítěze. Emoce jsou vyšponované na maximum. Řidiči jsou frustrovaní, když se táhnou třicítkou za hradbou barevných dresů, kterou nelze bezpečně předjet. Cyklisté zase nadávají na bezohledná auta, co je míjejí o centimetry.
A přitom by stačilo tak málo. Obyčejný selský rozum.
Když jedu na kole a slyším za sebou auto, stáhnu se ke kraji. Když je vedle silnice cyklostezka, použiju ji. Když jedu s kamarády, jedeme za sebou, abychom neblokovali pruh. Jenže to by vyžadovalo odložit ego do příkopy. A to se elitním jezdcům prostě nechce.
Nejste na Tour de France. Nevyhráváte žlutý trikot. Jste jen chlápek, co si vyrazil vyčistit hlavu. Tak u toho, proboha, nenechávejte mozek doma na nabíječce a chovejte se k lidem v autech s takovým respektem, jaký vyžadujete od nich.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nesrazili jste při tom nikoho v dresu za pětadvacet tisíc korun, když jste se dneska snažili dojet včas do práce. Pokud se vám moje trefné pojmenování cyklistické šlechty líbilo a chcete, abych dál s radostí pálil do mýtů a servíroval čtenářům pravdu čistě a bez obalu, zvažte, prosím, symbolický příspěvek na moji další tvorbu. Pomůže mi to uvolnit ruce, abych mohl tvořit víc takového čtení, které se nebojí říct věci na rovinu, i když to někdy někoho zvedne ze židle.
