Článek
Na rovinu, ten kousek šedé hmoty, co si nosíte v lebce, neprošel za posledních sto tisíc let žádným zásadním updatem. Zatímco my se chlubíme, jak jsme globálně propojení a zvládneme mrknutím oka sledovat cizí večeře od Tokia po Aš, náš neokortex si dál žije svůj pravěký sen někde v tlupě u ohně.
Britský antropolog Robin Dunbar už v devadesátkách spočítal, že velikost mozku primátů přímo určuje, jak velkou sociální skupinu dokážou uřídit. U lidí se tohle číslo zastavilo na hodnotě 150.
Sto padesát stabilních vztahů, u kterých víte, kdo s kým spí, kdo komu dluží pivo a koho radši nebrat na lov, protože má volšové ruce.
To je zhruba velikost průměrné neolitické vesnice. Vtip je v tom, že my do tohoto limitovaného prostoru denně cpeme gigabyty cizích radostí a traumat.
Sociální zácpa na vaší mentální dálnici
Otevřete telefon a začne to. Bývalý spolužák ze základky, kterého jste neviděli dvacet let, se oženil. Sestřenice kolegy z práce má nemocného psa. Nějaká cizí paní z Brna upekla naprosto boží kváskový chleba. Váš mozek se zoufale snaží na každý z těchto podnětů reagovat.
Zapíná empatické obvody, snaží se zařadit tyhle lidi do vaší kmenové hierarchie a spálí u toho ohromné množství energie.
Je to asi tak efektivní, jako byste chtěli v pátek odpoledne přesměrovat celou D1 na rozmlácenou polňačku u Benešova. Ten systém na tenhle nápor zkrátka není fyzicky stavěný.
Výsledek vidíme všude kolem, na úřadech, v tramvajích i doma v obýváku. Máme stovky sledujících, konzumujeme tisíce profilů, ale popravdě jsme vyšťavení z naprosto povrchních interakcí.
Ticho po vybité baterce
Ten účet za digitální empatii musíte dříve nebo později zaplatit. A nejčastěji ho ze svých peněženek zatáhnou lidi, kteří by vám skutečně měli být nejblíž. Když totiž večer po celodenním rolování cizích životů zavřete notebook, vaše sociální kapacita svítí červeně na jednom procentu.
Vykrváceli jste na mikro-reakcích na jedince, které byste na ulici ani nepozdravili. Pak jen sedíte na gauči, tupě zíráte do zdi a nemáte sílu vytočit ani vlastní mámu, natož abyste šli s nejlepším kamarádem někam sednout. Nezbyl na ně prostor.
Váš mozek si totiž v tu chvíli už regulérně myslí, že dneska obsloužil půlku kontinentu. Kapacitu na skutečnou hlubokou intimitu máme totiž podle Dunbara vyhrazenou jen pro zhruba pět nejbližších osob. Dalších patnáct tvoří okruh dobrých přátel.
Zbytek do těch stopadesáti jsou prostě jen známí. My jsme tuhle pečlivě vybudovanou evoluční pyramidu vzali, obrátili ji vzhůru nohama a teď se strašně divíme, že nám padá na hlavu.
Příště, až zase budete mít pocit nevysvětlitelné osamělosti uprostřed nekonečného feedu vysmátých tváří, nevztekejte se a nehledejte vinu v sobě. Je to jen váš prehistorický kmen, který z dálky zoufale mlátí klackem do země a dává vám najevo, že jste do jeskyně pustili příliš mnoho cizinců.
Pokud vám tenhle pohled na svět dává smysl a ještě se náhodou vejdete do mého kmene o sto padesáti lidech, budu rád i za symbolickou podporu mé tvorby. Díky, že čtete mé články.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dunbar%27s_number
https://www.bbc.com/future/article/20191001-dunbars-number-why-we-can-only-maintain-150-relationships
https://www.theguardian.com/technology/2010/mar/14/my-bright-idea-robin-dunbar
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/search/research-news/13510/
https://www.independent.co.uk/bulletin/lifestyle/social-relationships-dunbar-research-friendship-b2841330.html
