Článek
Život se sype, peněženka prázdná, šéf je blbec. Ale pořád víme, že existujeme. Že nás bolí záda, že musíme platit složenky. Že dýcháme. Co když ale váš mozek jednoho dne usoudí, že už dávno hnijete v hrobě?
Není to sranda. Je to čistokrevné, psychiatrické peklo jménem Cotardův syndrom, nebo také výstižněji syndrom živé mrtvoly.
Je to totální zkrat v nejhlubších strukturách vašeho myšlení. Mozek vám prostě nahlásí, že hardware sice možná ještě trochu funguje, ale software je mrtvý. A vy mu to věříte na sto procent.
Když hardware funguje, ale software spadl
Vezměte si obyčejnou věc: pohled do zrcadla. Váš zrak funguje. Vidíte obličej, oči, ústa. Ale vaše emoce? Vaše jádro osobnosti?
Kde nic, tu nic.
A protože mozek neumí fungovat bez logiky (byť pokřivené), musí si tenhle rozpor vysvětlit. Jak se to stane? Jednoduše. Vyhodnotí, že když už nic necítíte a nemáte pocit existence, musíte být mrtví. Nic jiného mu nedává smysl. Vaše tělo je pro vás jen prázdná skořápka, která zapáchá, hnije a která by měla co nejdřív přestat otravovat život živým lidem.
Je to jako kdybyste se snažili zaplatit kartou, která je zrušená. Terminál sice bliká, načte údaje, ale banka prostě neschválí transakci. Stejně tak mozek sice přijímá obraz vašeho těla, ale psychiatrický server prostě odmítá schválit pocit „ano, tohle jsem já, existuju.“
Není to žádná legrace, kterou si vymysleli scenáristé horrorů. Je to krutý důkaz, jak křehká je naše realita. Stačí pár rozbitých spojů v hlavě a vaše vlastní existence se rozplyne jako pára nad hrncem, i když vaše srdce dál buší jako splašené.
„Mrtvý“ pacient, živá noční můra
Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to skoro k smíchu. Pacienti s tímhle syndromem přicházejí do ordinací s tvrzením, že už nemají mozek, že jim shnilo srdce nebo že z jejich těla zbyl jen popel.
Můžete jim změřit puls, nechat je promluvit, bodnout je do ruky. Je to jedno. Oni si to vysvětlí jinak. „Ano, puls máte, to je klam. Ale mé srdce je mrtvé.“ „Ano, mluvím, ale jsem jen ozvěna z onoho světa.“
Takový člověk přestává jíst. Proč by mrtvola jedla? Přestává spát. Přestává se mýt. Hnije ve vlastní špíně, protože už stejně je „mrtvý“. Je to totální izolace. Představte si, že se snažíte domluvit se světem, který vás vidí jako živého, ale vy víte, že jste pro ně jen stín.
Je to brutální existence. Pacienti mají sklon k sebevraždě – ale ne proto, že by chtěli zemřít, nýbrž proto, že si myslí, že tak mohou svou smrt „dokončit“. Je to logické uvažování, jen se špatným výchozím předpokladem. Pokud si myslíte, že už jste mrtví, proč se obtěžovat s dýcháním?
Lékaři popsali případ ženy, která odmítala jíst měsíce, protože „mrtví lidé nejí.“ Jiný muž tvrdil, že už nemá v těle krev. Když mu sestra ukázala krev při odběru, řekl jen, že je to podvod.
Drátování v hlavě aneb Proč se to děje?
Už jsem říkal, že to není sranda. A není to ani žádná magie. Je to jen totálně rozbité drátování v mozku. Psychiatři a neurologové na to mají spoustu termínů, ale pokud se na to podíváme selským rozumem, jde o to, že jsou přerušené spoje mezi centrem, které zpracovává vidění (třeba obličej), a centrem, které mu přidává emoce.
Vidíte se, ale mozek vám k tomu nedá tu správnou emoci: „Ahoj, to jsem já, já existuju a cítím se nějak.“ Místo toho tam zůstane černo. Prázdnota.
A mozek, ten cynický architekt reality, to neumí vyřešit jinak, než že si tu prázdnotu vysvětlí nejsilnějším možným způsobem: „Nezbylo ve mně nic, co by mě dělalo člověkem. Jsem pryč.“
Tento syndrom se objevuje jako komplikace u těžkých depresí, schizofrenie, nebo i po zraněních mozku. Není to něco, co byste chytili jako chřipku. Je to spíš jako totální zkrat v rozvodné síti vaší osobnosti. Pořád to ale ukazuje, jak snadné je nás zlomit.
Léčba? Existuje, ale není to lehký nákup v supermarketu. Používají se silná antidepresiva, antipsychotika a v nejtěžších případech i elektrošoky. Mozek se musí restartovat, ty rozbité spoje se musí násilím propojit. Není to hezké, není to příjemné, ale u některých to funguje.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že vás při tom nepřešel pocit vlastní existence. Pokud se vám moje občas jedovaté, ale upřímné pohledy na věc líbí, budu rád za symbolický příspěvek. Uvolní mi to ruce, abych mohl dál pálit do mýtů a bludů.
