Článek
Sedíte v restauraci. Jídlo čistý průměr, obsluha vás poslední půlhodinu v podstatě ignorovala.
A přichází ten moment.
Ten moment, kdy se číšník přišourá s platebním terminálem, v očích má výraz ublíženého zvířete a položí tu obligátní otázku. Tu otázku, která z vás má chytře vypáčit peníze navíc: „Dýško necháte?“
Nebo, což je mnohdy ještě horší, tu otázku vůbec nepoloží. Jen tam stojí, zírá a čeká. Čeká, až vy, unavený host, který už tak zaplatil přes tři stovky za obyčejný smažák s tatarkou, automaticky přihodíte dalších padesát korun. Protože se to přece podle nějakých nepsaných pravidel sluší.
Proč se vlastně cítím provinile, když nechci dát dýško za naprosté nic? Odpověď je jednoduchá. Gastro průmysl se naučil naprosto dokonale brnkat na naše svědomí a my jsme mu na to skočili.
Inflace v peněžence, deflace ve službách
Začněme obyčejným selským rozumem. Ceny v restauracích a hospodách vystřelily do vesmíru. Jídlo za stovku je dávná historie, dneska za stejnou porci platíte dvojnásobek a mnohdy i víc.
Když jdu do supermarketu a koupím si rohlík, taky se mě u pokladny neptají, jestli chci doplatit pekaři za to, že ho neupekl spálený. Cena je jasně daná na cenovce. Zaplatím, poděkuji a jdu. V restauraci to ale z nějakého důvodu neplatí.
Zvýšení cen na lístku by mělo naprosto logicky znamenat, že majitel podniku má víc peněz. Víc peněz na lepší suroviny, na rostoucí nájem a pochopitelně i na platy svých zaměstnanců. Ale kdepak, v gastronomii tenhle základní ekonomický princip zjevně nefunguje.
S cenou jídla totiž neroste automaticky kvalita servisu. Často je to přesně naopak. Restaurace plošně šetří, mají na place méně personálu, který je logicky uhoněný, otrávený a nezřídka vám to dává velmi zřetelně najevo.
Pardon, ale já neplatím za to, že mě někdo přehlíží třicet minut s prázdnou sklenicí a pak mi donese studenou polévku, o kterou se musím ještě dvakrát připomenout. To není gastronomický zážitek. To je čistý trest za to, že jsem nechtěl vařit doma.
A pak mají po tomhle všem tu neuvěřitelnou drzost chtít po mně dýško? To je jako kdybych si v autoservisu nechal vyměnit brzdy a mechanik mě pak u placení prosil o příspěvek na nedělní oběd, protože mu jeho šéf prostě málo platí.
Kdo má koho vlastně platit?
Tohle je ten největší a nejúspěšnější podvod na hostovi v moderní historii. Celý ten vnucovaný narativ, že „dýško je přece plat číšníka“, je od základu naprostá lež. Dýško je odměna za nadstandard. Ne doplňování minimální mzdy, na které šetří majitel, jenž si pak z tržeb vesele kupuje třetí SUV.
Je to naprosto absurdní přenesená zodpovědnost. Majitel restaurace uzavřel se svým číšníkem pracovní smlouvu. On a jenom on mu má platit za odvedenou práci. Pokud mu platí mizerně, je to problém výhradně mezi nimi dvěma. Proč bych měl do tohohle čistě obchodního vztahu vstupovat já jako třetí strana a lepit něčí finanční díry?
Já uzavírám obchod s restaurací jako s firmou. Kupuji si jídlo a s ním spojenou službu za cenu, která je jasně a černě na bílém uvedena v menu. Tečka. V té koncové ceně už musí být započítány všechny náklady, včetně platu personálu. Pokud tyto náklady v ceně započítané nejsou, pak má ten podnik zkrátka špatně nastavený byznys model a nemá na trhu co dělat.
Vydírat hosta tím, že bez jeho stokoruny navíc číšník nezaplatí nájem, je zkrátka ubohé. Je to naprosto stejné, jako kdyby vám v bance u přepážky suverénně oznámili, že bez vašeho „dobrovolného příspěvku na kávu“ vám dnes ten trvalý příkaz zkrátka neodešlou.
Mýtus o takzvaném standardním servisu
Dýško se u nás nepozorovaně stalo povinnou daní. Ale ruku na srdce, za co ji vlastně platíme? Za to, že číšník vůbec dělá svou práci?
Jeho hlavní pracovní náplní je donést objednané jídlo, sebrat ze stolu prázdné talíře a chovat se u toho k lidem slušně. To není žádný nadstandard hodný ovací ve stoje. To je úplný, holý základ. A za tenhle základ už dostává svou výplatu od zaměstnavatele.
Spropitné by mělo být vyhrazeno výhradně pro chvíle, kdy obsluha udělá něco navíc. Skvěle mi doporučí víno, které mi opravdu sedne k jídlu. Je bleskově rychlá, když vidí, že spěchám na vlak.
Dokáže být vtipná a zvednout mi náladu, když mám zrovna pod psa. Zkrátka ve chvíli, kdy dokáže povýšit obyčejný proces nasycení na skutečný zážitek, za který ty peníze navíc rád a s úsměvem pustím.
Většina servisu, který v českých podnicích běžně zažívám, je ale v tom úplně nejlepším myslitelném případě čistý průměr. A velmi často dokonce tvrdý podprůměr. Tak proč mám proboha platit přirážku za průměrnost?
Pokud majitel šetří na lidech, tak je to jen a pouze jeho chyba. Ne moje. Pokud mi to drahé jídlo přinesou studené, tak je to chyba neschopné kuchyně i pomalého servisu. Opět, ne moje. Já jsem ten, kdo tam nechává své poctivě vydělané peníze. Já jsem platící zákazník, ne charita a už vůbec ne sponzor cizího neschopného managementu.
Nebojte se říct jasné a sebevědomé ne. Nenechat dýško za špatnou službu není žádná ostuda. Skutečná ostuda je chtít po někom peníze navíc za to, že jste svou práci odflákli.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezlomili u toho vzteky platební kartu, když si vzpomenete na svůj poslední účet z hospody. Pokud se vám moje myšlenky zamlouvají, zvažte, prosím, malý finanční příspěvek na mou další tvorbu. Pomůže mi to uvolnit ruce, abych mohl dál pálit do mýtů, kterými nás všichni krmí, a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu.
