Článek
Zlaté časy, kdy se problémy splachovaly panákem a největší starostí teenagera bylo, jak se vplížit do klubu před osmnácti, jsou definitivně pryč. Vzpomeňte si na své mládí.
Pivo v parku za školou, noci prohýřené na zábavách, ranní kocoviny a pocit, že nám patří svět. Byl to rituál dospívání, útěk od reality, způsob, jak si odfrknout a na chvíli nemyslet na to, co bude dál.
Ano, byla to taky často nerozvážnost, ale byla to tvořivá destrukce, která mladým pomáhala najít sami sebe. Dnešní generace, ta takzvaná Generace Z, to má ale jinak. Hospody už je nelákají, flaška piva není symbolem svobody. Místo tance na stolech vidíme tichý meltdown na mobilu.
Virtuální klec a tlak na dokonalost
Ať si o nich myslíte cokoliv, nechybí jim odvaha. Jen se jejich boj přesunul do jiného prostoru. Do digitálního světa. Sociální sítě, tlak na image, strach ze selhání, online šikana, neustálé srovnávání se s nerealistickými standardy krásy a úspěchu.
Svět je pro ně transparentní, všechno je veřejné, každý jejich krok může být zhodnocen a odsouzen milionem lidí. Není kam utéct. Tlak na výkon začíná už ve škole – kroužky, doučování, příprava na kariéru od patnácti let.
Nemají čas na blbnutí, protože musí budovat svůj brand. Je to jako s nákupem: My jsme kupovali rohlíky v obchodě, oni si je nechávají vozit kurýrem a hroutí se, že jim kurýr nepřivezl i tu třešničku na dortu.
Virtuální svět jim sice nabízí útěk, ale je to útěk do pasti, která je jen izoluje. Jsou izolovaní, ale ne opuštění, protože mají celý svět v kapse. Svět, který je požírá zaživa. My jsme se hroutili z jednoho zlého pohledu ve třídě. Oni se hroutí z jednoho lajku, který nedostali.
Když se z blbnutí stane sebepoškozování a z panáka Lexaurin
Nárůst psychických problémů u mládeže už není jen vata z novin. Ordinace dětských psychiatrů jsou plné, čekací doby jsou nekonečné. Místo rebelie vidíme tichou destrukci – úzkosti, deprese, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy.
Panák na ex? Zapomeňte. Dneska frčí spíš tichý panák Lexaurinu nebo jiného uklidňujícího prostředku, který jim pomůže zvládnout den. Alkohol už jim neřeší problémy, protože ty nejsou v reálu, ale v hlavě. Vyměnili rebelii za paniku.
Selhala výchova? Možná. Příliš opatrní rodiče vytvořili příliš křehké děti. Učíme se jezdit na kole s přídavnými kolečky do dvaceti a pak se divíme, že spadnou, když jim je v pětadvaceti sundáme.
Je to jako s kytkou, kterou zaléváš jenom v obýváku, a pak ji dáš na přímé slunce. Uvadne. Divoké mládež sice končí, ale tichá úzkost teprve začíná. Apel na pochopení? Klidně.
Není to o tom, jestli pijí pivo. Je to o tom, proč ho pít nepotřebují, protože mají dost práce s tím, aby se nezbláznili z vlastního života. Z té paniky na záchodě ve škole se zítra může stát tichá úzkost v kanceláři. To je dospělost, která je čeká.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nespustilo to ve vás záchvat paniky z toho, kam ten svět spěje. Pokud se vám článek líbil, budu rád i za symbolický příspěvek na moji tvorbu. Vy si čtením ušetříte za vlastního psychologa a mně tím koupíte čas i energii na další poctivý článek, co má hlavu a patu. Díky.
