Článek
Tváříme se, jak moc jsme finančně gramotní. Bankéři nám v reklamách s nuceným úsměvem radí, kam investovat tu pětistovku, co nám měsíčně zbude po zaplacení předraženého nájmu a nákupu v Lidlu, kde i rohlík stojí víc než před rokem.
Pořádají se semináře, píšou se blogy o pasivním příjmu. Ale ruku na srdce: pro obrovskou část populace do padesáti let je to celé jen jedna velká, smutná komedie.
Realita je totiž jinde než v grafech investičních fondů.
Realita je v tom, že beztučné konto v bance a absence bohatého strýčka v Americe vás v Česku odsuzuje k doživotnímu placení nájmu někomu, kdo měl to štěstí a nemovitost si pořídil v době, kdy stála pětinu toho, co dnes.
A tak se tu potichu, za zavřenými dveřmi obýváků, rodí nová společenská smlouva. Smlouva, ve které figuruje notář a úmrtní list.
Hra na investování vs. tvrdá realita peněženky
Schválně, kolik znáte lidí ve svém okolí, kteří si čistě vlastní pilí, bez pomoci rodiny, koupili v posledních pěti letech byt ve velkém městě a nemají na krku hypotéku, která je sežere zaživa?
Já jich moc neznám. Spíš nikoho.
Dnešní trh s bydlením je totiž nastavený tak, že průměrný plat je k smíchu (nebo spíš k pláči), když ho postavíte vedle ceny garsonky v Praze nebo Brně.
Radit někomu s průměrným příjmem, aby „odpovědně spořil a investoval do ETF fondů“ pro zajištění na stáří, je jako radit řidiči Fabie, aby tankoval raketové palivo, jestli chce doletět na Měsíc.
Možná se o pár metrů posune, ale cíl je v nedohlednu. Tyhle poučky fungovaly možná před dvaceti lety. Dneska? Dneska je to jen marná snaha utéct inflaci, která vám ty úspory požírá rychleji, než stíháte posílat trvalé příkazy.
Klíč ke klidnému spánku a vlastní střeše nad hlavou se totiž neskrývá v disciplíně při utrácení, ale v rodokmenu. To je ta pravda, kterou nikdo nechce říct nahlas, protože zní strašně.
Zní to, jako bychom si přáli konec svých blízkých.
Ale my si ho nepřejeme. My jen potřebujeme žít. A systém nás zahnal do kouta, kde je smrt předků jedinou únikovou cestou z dluhové pasti nebo doživotního podnájmu.
Supi u smrtelné postele? Ne, jen zoufalí lidé
Je mi z toho zle, když to píšu. Představa, že někdo kalkuluje s tím, kdy „konečně“ uvolní byt babička, je morálně odporná.
Jenže moralizování nikoho nenasytí a složenky nezaplatí. Podívejte se na data. Nůžky mezi těmi, kdo majetek mají (a zdědí), a těmi, kdo začínají od nuly, se rozevírají čím dál víc.
Vytváří se tu kasta „vlastníků“ a kasta „věčných nájemníků“. A přechod mezi nimi je bez dědictví prakticky nemožný.
Tohle tabu je strašně hluboké.
Nikdo o tom nemluví u nedělního oběda. Ale v hlavách to šrotuje. Když vidíte, jak ceny nemovitostí rostou o desítky procent ročně, zatímco váš plat o jednotky, dojde vám matika velmi rychle.
Bez injekce kapitálu zvenčí (rozuměj: z dědictví) prostě nemáte šanci. Čekání na dědictví se tak stává pasivní formou přežití. Není to zlomyslnost, je to existenční nutnost.
Je to jako čekat na transplantaci orgánu. Víte, že aby se vám udělalo líp, musí někdo jiný odejít. Je to brutální, nelidské, ale je to realita systému, ve kterém práce přestala být cestou k majetku. Cestou k majetku je dneska buď spekulace, korupce, nebo šťastná náhoda u notáře.
Stát se o vás nepostará, zvykejte si
A co na to stát? Ten stát, co nám slibuje důchodovou reformu každé volební období? Stát, co se tváří, že bydlení je priorita? Stát na vás kašle. Průběžný důchodový systém je před zhroucením a až my, mileniálové, půjdeme do důchodu (pokud nějaký bude), dostaneme almužnu, která sotva pokryje léky.
Myšlenka, že z důchodu budete platit tržní nájem, je z kategorie sci-fi. Takže se kruh uzavírá. Vlastní nemovitost není luxus, je to nutnost pro přežití na stará kolena.
A protože si ji nemůžeme koupit z platu, musíme ji zdědit.
Celá tahle situace vytváří obrovský tlak na rodinné vztahy. Co když rodiče byt prodají a peníze utratí za cestování? Co když majetek odkážou někomu jinému? Strach ze ztráty „jistoty“ dědictví je pro mnohé paralyzující.
Místo toho, abychom stavěli vlastní životy na pevných základech, stavíme je na pohyblivých píscích cizí smrtelnosti. Jsme generace čekatelů. Čekáme na lepší plat, čekáme na nižší úroky, čekáme na levnější byty. A když nic z toho nepřichází, zbývá jen čekání na to poslední.
Je to smutný pohled na společnost, která nedokáže nabídnout perspektivu vlastní prací, ale jen skrze konec těch, které milujeme. A dokud se tohle nezmění, dokud bude bydlení nedosažitelným snem pro pracující lidi, bude dědictví dál tím nejdůležitějším a nejděsivějším finančním plánem v Česku.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neskončili jste u toho v depresích u kalkulačky hypoték. Tohle téma bolí, ale ignorovat ho je ještě horší. Jestli vám moje psaní dává smysl, budu rád za symbolický příspěvek pomocí tlačítka pod článkem. Ještě jednou díky.
