Kruh se uzavřel. Pavel v Chile vrátil pero do krabičky a Klausově partě musela prasknout cévka

Všichni si ten bizarní moment dodnes pamatujeme, jako by se stal včera. Píše se rok 2011 a Václav Klaus, tehdejší hlava státu a samozvaný majitel jediné správné pravdy na všechno od globálního oteplování po makroekonomiku, sedí vedle svého chilského protějšku.

Zatímco hostitel hovoří k novinářům, Klaus fascinovaně zkoumá protokolární pero. Následuje zlověstný, lišácký úsměv, ruka mizí pod stolem, propiska potichu putuje do kapsy saka a prázdná krabička je s nenucenou elegancí zaklapnuta.

Video tehdy obletělo celý svět. Byli jsme k smíchu na amerických late-night shows a my, běžní občané, jsme se propadali hanbou, že naše země na globální scéně působí jako zájezd kleptomanů, co si po hotelích potají do kufru schovávají cizí mýdla a ručníky. Tohle zkrátka nevymyslíš, to musel napsat sám život a ego z pražské Hanspaulky.

Střih do dubna 2026. Petr Pavel sedí ve stejném prezidentském paláci po boku nového chilského prezidenta Josého Antonia Kasta. A vesmír má zjevně smysl pro naprosto dokonalý, až poetický humor. Českému velvyslanci Pavlu Bechnému totiž při slavnostním podpisu memorand zničehonic dojde v peru inkoust.

Běžný, do sebe zahleděný politik by možná zpanikařil, nebo by celou situaci přešel povýšeným mlčením. Petr Pavel se ale ochotně nabídl, půjčil velvyslanci své vlastní pero, a pak přišel ten magický moment. Když se mu psací náčiní vrátilo do ruky, prezident si ho s potutelným, všeříkajícím úsměvem prohlédl a udělal tu nejméně pravděpodobnou věc pro českého politika devadesátkového střihu: Vrátil ho zpátky do krabičky, kam patří. Zásah. Potopena.

Nepotřebujete na to sáhodlouhé, plamenné projevy ani agresivní statusy na sociálních sítích. Stačí jedno jediné, naprosto samozřejmé gesto slušnosti, a někdejším velikánům české politiky se musí vzteky protáčet panenky.

Je vlastně ohromně zábavné představit si, co se teď asi honí hlavou takovému Petru Macinkovi, šéfovi naší diplomacie a dlouholetému Klausovu dvornímu obránci. Ten se teď musí ve své kanceláři v Černínském paláci kousat do rtu.

Prezident Pavel totiž jedním nevinným pohybem ruky nejenže symbolicky odčinil patnáct let starou národní ostudu, ale hlavně všem těm ukřičeným alfasamcům s přebujelým egem připomněl, jak vypadá přirozená autorita, která si nepotřebuje nic dokazovat.

A nezapomínejme na ten propastný věcný kontext celého příběhu. Zatímco se naši současní vládní představitelé doma hádají jako nedospělí výrostci o trafiky, řeší, kdo koho urazil na tiskovce, a vymýšlejí zbytečné svátky pro vlajky, Pavel v Chile domlouvá reálný byznys a vědu. Obě podepsaná memoranda totiž řeší spolupráci v oblasti vesmírných a satelitních technologií a sdílení poznatků při antarktickém výzkumu.

Česká republika se zjevně po letech konečně vymanila z role toho divného strýčka, kterého musíte na státní návštěvě hlídat, aby vám nevybílil kancelářské potřeby na stole. Otázkou zůstává, jak dlouho tento křehký návrat k normálnosti vydržíme, než si současná vládní garnitura pod vedením Andreje Babiše opět najde způsob, jak nás před zraky Evropy i světa dokonale znemožnit. Do té doby ale můžeme alespoň na chvíli klidně spát. Všechna chilská pera jsou v bezpečí.

Díky za přečtení tohoto článku. Pokud vás můj dnešní komentář pobavil, donutil k zamyšlení, nebo vám zkrátka jen pomohl na chvíli zapomenout na každodenní vládní absurdnosti, budu moc rád za symbolický finanční příspěvek přes tlačítko pod článkem. Udržet si v dnešní politické realitě zdravý rozum (a ostrou klávesnici) totiž vyžaduje nemalé množství silné kávy.