Článek
Vzpomínáte si na dobu, kdy stačilo ráno otevřít dveře, vykopnout potomka na dvorek a zařvat, ať se vrátí, až se rozsvítí pouliční lampy? Byla to podle všeho divočina a naprostý středověk, řekla by vám s povytaženým obočím dneska asi každá uvědomělá matka z nějakého internetového diskuzního fóra.
Dnes se totiž nevychovává. Dnes se buduje osobnost.
Děti už dávno nejsou prostě jen děti, ty malé bytosti, které se věčně motají pod nohama a občas něco rozbijí. Staly se z nich naše absolutně nejlepší vizitky. Jsou to spíše takové sofistikované manažerské projekty a středobody vesmíru, kolem kterých neustále kroužíme jako vyděšené satelity.
Nakupujeme jim speciální dřevěné edukativní pomůcky za cenu letní dovolené v Chorvatsku. Děláme jim osobní řidiče ze šachů na judo a hned po něm zase na keramiku. O víkendu jim organizujeme dokonale nabité zážitkové odpoledne s profesionálním animátorem, aby se náhodou ani na pitomých pět minut nenudily.
Zbláznili jsme se?
Ano. A to docela spolehlivě a napříč celou společností.
Z dětí děláme neschopné bohy
Když dítěti v pěti letech spadne na zem oslizlý rohlík, dřív se prostě jen ze zvyku oprášil, ofoukal a v klidu snědl. Dnes je taková situace zralá téměř na krizovou intervenci a nasazení psychologa.
Okamžitě vyhodnocujeme jeho pocity z upadlého pečiva. Bedlivě respektujeme jeho právo na smutek a truchlení nad ztracenou svačinou. A hlavně mu pochopitelně rovnou mažeme další, aby nemělo doživotní trauma z dočasného nedostatku kalorií.
Výsledek naší urputné snahy?
Vychováváme generaci, která se regulérně složí z prvního mírnějšího závanu reálného světa. Chováme se k nim, jako by to byly křehké porcelánové vázy z nějaké prastaré císařské dynastie. Jenže život tam venku za dveřmi dětského pokojíčku ani omylem nepřipomíná sterilní obývák s pečlivě polstrovanými rohy a omyvatelnou tapetou.
Život venku je spíš jako ranní jízda po D1 ve staré ojeté fabii. Pořádně to tam drncá, občas na vás zničehonic někdo zatroubí a sem tam vám prostě něco upadne na asfalt.
Snažíme se těm malým uličníkům umést cestičku tak absurdně dokonale, že jim systematicky bereme tu absolutně nejdůležitější životní lekci, kterou můžou vůbec dostat. Lekci vlastního selhání.
Nuda a drobná frustrace nejsou žádná sprostá slova, i když vám moderní výchovné manuály tvrdí opak. Jsou to naopak zatraceně silné motory pro jakýkoliv vývoj. Když se dítě nudí, musí nevyhnutelně zapojit mozek a vymyslet nějakou hloupost. Když si bolestivě odře koleno na stromě, příště se zkrátka lépe chytne větve.
Tím, že za ně preventivně řešíme úplně každý prd, z nich děláme nesamostatné loutky. Ty pak v osmnácti letech naprosto netuší, jak si uvařit obyčejný čaj nebo zapnout pračku, natož jak čelit naštvanému šéfovi v první opravdové práci.
Rodič jako vyšťavený taxikář a bezedný bankomat
A pak jsme tu samozřejmě my. Dospělí jedinci, kteří tohle celé absurdní divadlo financují a řídí.
Zkuste se dneska večer v hospodě u piva (pokud se tam vůbec přes ten šílený rodinný rozvrh někdy dostanete) nahlas pochlubit, že vaše dítě po škole prostě jen tupě čumí do zdi nebo lítá s klackem po lese s kamarády. Ostatní vás okamžitě ukřižují pohledem a v duchu zavolají sociálku.
Správný moderní rodič je totiž dobrovolná oběť na oltáři dokonalosti. Makáme v práci od nevidím do nevidím úplně do padnutí, jen abychom bez problémů poplatili všechny ty prestižní bilingvní školky a pochybné kurzy osobního seberozvoje pro čerstvé předškoláky.
Odpoledne pak z posledních sil nastartujeme auto a děláme neplaceného rodinného taxikáře. Jezdíme od zimního stadionu rovnou k baletnímu sálu, s kelímkem předraženého studeného kafe v ruce a s nervózním tikem v levém oku.
Během let se z nás stal obyčejný zajišťovací servis.
Kde je v tomhle kolotoči sakra nějaký prostor pro náš vlastní život? Kde je nějaký čas na to, sednout si večer v klidu s partnerem na gauč, otevřít si lahev vína a prostě jenom být? Nikde. Není. Veškerá energie spolehlivě došla už někdy v úterý. Vyčerpali jsme ji totiž na složité hledání toho nejvíc bio a zaručeně neškodného opalovacího krému, který stojí méně než pětistovku za jednu pidi tubu.
Je to úplně stejné, jako koupit si nadupaný drahý sporťák, ale ze strachu v něm nikdy nezařadit vyšší než druhý rychlostní stupeň, protože by se náhodou někde uvnitř mohl opotřebovat motor. Investujeme úplně všechno do dětí a jejich pofiderního rozvoje, ale my sami mezitím jedeme jen na páchnoucí výpary.
Průmysl na bezostyšné vysávání peněženek
Samozřejmě, že v tomhle obřím průšvihu nejsme tak úplně sami. Celá tahle gigantická mašinérie je naprosto dokonale promazaný a fungující byznys.
Všichni ti zdatní prodejci strachu a nekonečných pocitů viny si teď kdesi v pozadí spokojeně mnou ruce. Cílí naprosto přesně na naši vnitřní rodičovskou nejistotu.
Nemáte náhodou doma interaktivní chodítko se speciálním certifikátem od zástupu renomovaných dětských psychologů? Tak to máte velký problém, vaše dítě bude do konce života pozadu! Nedáváte mu preventivně od tří let speciální probiotika s příchutí severského lesního ovoce? Okamžitě zemře na podzimní rýmičku!
Jsou to jen prázdné kecy a marketingový balast.
Zkuste na chvíli zastavit a vzpomeňte si na svoje vlastní dětství. Běžně jsme venku jedli hlínu, pili pochybnou vodu ze zahradní hadice a jakákoliv přilba na kolo byla naprosto sprosté slovo, za které se vám vysmála polovina ulice. A světe div se, všichni tady pořád žijeme a docela normálně fungujeme.
Mozek malého dítěte ke svému zdravému rozvoji vážně nepotřebuje svítící plastové nesmysly za dlouhé tisíce korun z asijských továren. Bohatě mu stačí jedna blátivá kaluž, solidní ořezaný klacek a aspoň chvíle svatého klidu, kdy mu pořád nestojíme za zadkem a nekomentujeme každý jeho jednotlivý krok.
Utratit celou výplatu za chytré moderní hračky z vás lepšího rodiče neudělá. Udělá to z vás jen a pouze člověka, který je podstatně chudší. A současný trh s dětským zbožím je dneska už úplně stejná černá díra na peníze, jako byl nevkusný tuning aut v divokých devadesátkách. Nalijete tam nesmyslné desetitisíce čistě ze zoufalství, a na konci to stejně pořádně nejezdí a jen to zbytečně dělá kravál.
Návrat ke zdravému ignorantsví
Takže se přirozeně nabízí poměrně zásadní otázka: co s tím vlastně budeme dělat?
Ten zaručený recept je překvapivě naprosto jednoduchý, ale pro moderního přemotivovaného rodiče jen velmi těžko skousnutelný. Musíme udělat rázné šlápnutí na brzdu.
Zkuste třeba jen na jeden jediný víkend zrušit úplně všechny ty ambiciózní plány. Neplánujte žádný edukativní výlet na vzdálenou zříceninu, ze které si váš potomek stejně nakonec pamatuje jen a pouze to, že si tam na parkovišti u stánku dal mastný párek v rohlíku.
Prostě s naprosto klidným svědomím zůstaňte doma v teplákách. Nechte ho, ať se chvíli vyloženě kope do zadku a kňourá, že nemá co dělat. A vy si zatím bez jakýchkoliv výčitek dejte nohy na stůl a vypijte si kafe, dokud je ještě aspoň trochu teplé.
Garantuji vám, že svět se kvůli tomu nezboří.
Zoufale totiž potřebujeme do našich vyčerpaných rodin vrátit trochu toho zdravého sobectví. Dítě není a nikdy by nemělo být pupek celého světa. Je to prostě jenom další řadový člen domácnosti.
A jako takový by se měl už od útlého věku učit, že i mámy a tátové mají taky svoje oprávněné osobní potřeby. Že peníze bohužel nerostou na stromě za barákem a že když se něco pokazí nebo rozbije, musí se to prostě zkusit opravit, a ne hned letět do obchoďáku a bezmyšlenkovitě koupit nové.
Ta zažitá a hojně propagovaná představa, že musíte být za každou cenu a v každé situaci stoprocentně angažovaní, je lživá. Zkuste někdy dítěti pevně vysvětlit, že teď si zrovna čtete svoje noviny, takže má na nejbližších dvacet minut obrovskou smůlu a musí si poradit samo.
Ne, opravdu mu tímhle odmítnutím nezpůsobíte žádné trauma do konce života, které by pak chudák muselo těžce řešit na sezeních u psychoterapeuta. A to samozřejmě za vaše těžce vydělané peníze. Naučíte ho jen to, že i ostatní lidé kolem něj mají pevné osobní hranice a že je naprosto normální je plně respektovat.
Víte vlastně, proč nám dneska tak zoufale chybí normální šikovní řemeslníci a všichni mladí chtějí být raději placení influenceři bez obsahu? Je to proto, že jsme dětem z opatrnosti přestali dávat do ruky opravdové zatracené kladivo a hřebíky.
Místo toho jsme jim do drahého tabletu raději poslušně stáhli stoprocentně bezpečnou aplikaci s názvem „Můj první virtuální workshop“. Záměrně jsme je odstřihli od hmatu, od skutečného potu a od toho úžasného pocitu dobře odvedené manuální práce, která sice občas bolí a stojí úsilí, ale má smysl.
Rodičovství nemá a nesmí být nekonečný vyčerpávající sprint na samotný pokraj úplného vyhoření. Má to být spíš takový dlouhý, pomalý maraton, u kterého si občas stihnete i užít pěknej výhled do krajiny a ušetřit trochu dechu.
Takže s naprostým klidem v duši zahoďte všechny ty chytré poučující příručky rovnou do koše, přestaňte aspoň na chvíli hystericky řešit, co si o vašich výchovných metodách myslí dokonalá sousedka odvedle, a dejte dětem to vůbec nejdůležitější, co můžete. Svobodný prostor naučit se samostatně žít ve skutečné realitě.
A sobě dejte pro změnu svatý pokoj.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neusnuli u toho nudou jako vaše přetažené dítě na pátém rozvojovém kroužku v tomto týdnu. Pokud vám text dával smysl a souhlasíte se mnou, budu rád za symbolický finanční příspěvek na mou další tvorbu. Uvolní mi to ruce, abych mohl dál s plným nasazením pálit do podobných společenských mýtů a servírovat vám tu realitu čistě a bez obalu, tak jak opravdu leží a běží.
