Článek
Omluvenky na poslední chvíli fungují jako hymna naší generace. Rušit plány těsně před srazem se bohužel stalo normou. Ve skutečnosti jde ale jen o totální neúctu k cizímu času a spolehlivou cestu k absolutní osamělosti.
Pamatujete si ještě na dobu, kdy domluvené věci platily i za týden? Já už taky skoro ne.
Zvykli jsme si žít v bludu, že čas funguje jako elastická guma. Slovo dospělého člověka má dnes váhu mokrého papírového kapesníku. Domluvíte se na pivo nebo večeři a místo těšení se podvědomě čekáte na cinknutí zprávy.
Čekáte na tu zbabělou textovou omluvenku, která celou vaši přípravu a organizaci času spláchne rovnou do kanálu. Stali jsme se oběťmi kultury nespolehlivosti, kterou jsme si sami za pomoci technologií vypěstovali.
Digitální polštář jako lék na černé svědomí
Hlavního viníka nosíte v kapse. Ten malý svítící obdélník způsobil revoluci v lajdáctví. Před třiceti lety jste prostě museli dorazit na místo určení. Zrušit sraz na poslední chvíli znamenalo nechat druhého stát venku jako trubku bez jediné možnosti varování. K takovému podrazu člověk potřeboval sakra dobrý důvod.
Zodpovědnost tehdy existovala jako naprosto hmatatelná věc.
Dnes stačí napsat zprávu přes libovolný komunikátor. Je to neosobní, bleskové a naprosto vás to zbavuje nutnosti přímé konfrontace. Nemusíte poslouchat zklamání v hlase toho druhého ani se mu dívat do očí. Stačí odeslat smutného smajlíka s chabou výmluvou na hromadu práce a navrhnout přesun na jindy.
Vyřešeno a zameteno pod koberec.
Ale prdlačky. Nic vyřešeno není. Tenhle digitální polštář nám dodává falešný pocit naprosté nevinnosti. Tváříme se u toho, jako by rušení plánů na poslední chvíli představovalo jen neškodnou úpravu logistiky.
Jde přitom o projev naprosto krystalického egoismu. Vy si ulevíte, jelikož se vám zrovna nechce vylézt z vyhřátého gauče. Člověk na druhé straně drátu má ale už možná oblečené boty a kvůli vám odmítl jiný program. Vaše ubohá textovka mu tyhle investice nevrátí.
Tvůj čas nemá žádnou hodnotu
Když zrušíte schůzku hodinu předem, vysíláte tím dotyčnému naprosto jasný vzkaz. Ten vzkaz nijak nesouvisí s vaší domnělou vytížeností. Ve skutečnosti tím dáváte tvrdě najevo, že čas druhého člověka pro vás neznamená vůbec nic. Dáváte mu sežrat jeho podřadné postavení.
Vaše pohodlí je cennější a on funguje jen jako obyčejný záložní plán.
Je to naprosto stejné, jako byste si v restauraci objednali drahé jídlo, kuchař ho pracně uvařil, číšník přinesl na stůl a vy byste se najednou zvedli s omluvou na náhlou ztrátu chuti k jídlu. Odcházeli byste středem s pocitem, že se vlastně nic neděje. Tohle by udělal jen arogantní pitomec. V osobních vztazích to ale provádíme naprosto běžně.
Tohle chování tiše a mimořádně spolehlivě ničí vztahy. Ne hned první den. Poprvé to kamarád skousne a mávne nad tím rukou. Podruhé si už zhluboka povzdechne. Potřetí si o vás začne myslet své a počtvrté už s vámi prostě nic neplánuje.
Vzniká tak absolutní eroze důvěry. Spolehlivost tvoří naprostý základ každého hlubšího vztahu, ať už mluvíme o přátelství, partnerství nebo byznysu. Pokud nemůžu věřit vašemu slovu ohledně banálního úterního piva, logicky vám nebudu věřit ani v ničem důležitém.
Celá společnost pak funguje na principu tekutých písků. Nikdo se nemůže o nikoho opřít. Výsledkem je naprostá povrchnost a tichá osamělost uprostřed obrovského davu virtuálních kontaktů.
Nákaza bez hranic
Tahle toxická břečka se už dávno netýká jen pátečních piv s kamarády. Přelezla úplně všude a prožrala společnost na kost. Podívejte se na moderní randění. Dva lidé si domluví schůzku přes aplikaci, obě strany si vyblokují večer a jedna strana nakonec vůbec nedorazí.
Venku totiž prší nebo dávají zrovna dobrý seriál. Říká se tomu moderně ghosting, ale česky jde prostě o srabáctví nejtěžšího kalibru. Bereme lidi jako položky v regálu supermarketu. Když se mi tahle konzerva nakonec nelíbí, prostě ji nechám ležet u pokladny a jdu otráveně pryč.
Úplně stejný mor se dostal i do pracovního prostředí.
Dneska si objednáte řemeslníka na opravu protékajícího odpadu. Vezmete si v práci půl dne neplaceného volna, sedíte doma na zadku a čekáte. Zvoní telefon?
Ne. Zvoní zvonek u dveří? Ani náhodou. Nakonec vám pípne zpráva, že se mu to dneska časově nehodí a dorazí možná ve čtvrtek. Kdyby tohle udělal instalatér mému dědovi, letěl by ze schodů tak rychle, že by nestihl popadnout ani montérky.
Dneska to ale s klidem tolerujeme. Krčíme rameny a namlouváme si, že taková je zkrátka doba.
Doba je ale jen taková, jakou si ji uděláme my sami. Tolerujeme nespolehlivost u ostatních z jednoho prostého důvodu. Tajně doufáme, že až budeme my sami potřebovat vycouvat z nějaké nepříjemné povinnosti, projde nám to úplně stejně hladce.
Tvoříme tichou celospolečenskou dohodu o oboustranné benevolenci k flákání povinností. Na konci dne jsme ale všichni jen frustrovaní, naštvaní a nikdo nikam nechodí včas. Naše peněženka i naše nervy tím trpí úplně zbytečně.
Návrat k selskému rozumu a úctě k vlastnímu slovu
Jak z téhle šlamastyky ven? Nejde o žádnou raketovou vědu. Chce to jen trochu té staromódní věci, které se dřív říkalo páteř. A také kapku selského rozumu. Ten se totiž v té naší digitální mlze někam beznadějně vypařil.
Pravidlo číslo jedna zní naprosto nekompromisně. Když se domluvím, tak to platí. Bez výjimek. Omluvu beru jen u akutní jízdy sanitkou nebo prasklého slepého střeva.
Pokud se mi v den D nechce kvůli únavě nebo lenosti, prostě zvednu zadek a jdu. Slíbil jsem to. Únava nepředstavuje omluvu. Jde jen o důsledek vašeho vlastního špatného hospodaření s energií a neexistuje jediný důvod trestat za to někoho jiného.
Pravidlo číslo dva vyžaduje alespoň základní soudnost.
Pokud předem víte o pracovním pekle a nestíháte ani dýchat, neslibujte vůbec nic. Je stokrát lepší rovnou chlapsky přiznat nedostatek kapacity. Slibovat hory doly a následně schůzku hodinu předem zbaběle zrušit umí každý trouba. Slovo možná funguje v osobních vztazích jako rakovina. Známe jen ano, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje.
Pravidlo číslo tři platí výhradně pro skutečné životní krize. Pokud už opravdu musíte zrušit domluvený plán, zvedněte telefon. Psaní textovek si nechte na organizování víkendového nákupu v supermarketu.
Zavolejte a vysvětlete situaci nahlas. Slyšet zklamaný hlas toho druhého a čelit jeho bezprostřední reakci funguje jako spravedlivý trest za vaši nespolehlivost. A pokud se ozýváte méně než dvě hodiny předem, automaticky nabídněte úhradu další útraty jako bolestné za promarněný čas. Vaše peněženka to zvládne a váš charakter tím jen získá.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nešli jste si místo toho radši lehnout k nějakému bezduchému seriálu, jak je dneska dobrým zvykem. Pokud vám dává smysl moje píchání do vosího hnízda moderní morálky, zvažte prosím symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Každá koruna mi uvolňuje ruce, abych mohl dál pálit do mýtů a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu.
