Článek
Když české extremistické scéně začnou zoufale docházet reálná politická témata, nastává čas vytáhnout z hlubokého šuplíku ty vůbec nejvíce osvědčené strašáky. Hnutí Svoboda a přímá demokracie pod vedením Tomia Okamury nám právě předvedlo další ukázkovou lekci z čistokrevného, stoprocentního populismu pro ty nejméně náročné diváky.
Tentokrát si pánové z SPD usmysleli, že je nesmírně pálí nejvyšší české státní vyznamenání v rukou ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Rozhodli se proto vládní koalici předložit naprosto bombastický návrh, aby Poslanecká sněmovna oficiálně požádala prezidenta Petra Pavla o odebrání Řádu bílého lva.
Je to zpráva, ze které museli všichni milovníci politického bleskového marketingu okamžitě zajásat radostí. Na sociálních sítích to nepochybně sklidí tisíce nadšených lajků od věrných fanoušků, kteří v tom vidí hrdinný odpor proti celému světu. V reálném světě, kde na rozdíl od facebookových profilů platí zákony a ústava, to má ale hodnotu použitého jízdenkového lístku.
Když chybí právní povědomí a nastupuje čistý marketing
Největší vtip celé této hurá akce spočívá v tom, že to, co SPD tak halasně požaduje, je v České republice zkrátka a dobře absolutně neproveditelné. Naše legislativa totiž na rozdíl od té polské, kterou se Okamurova parta tak dojemně zaštiťuje, vůbec nezná institut svévolného odebrání státního vyznamenání hlavou státu.
Prezident republiky není žádný absolutní monarcha z osmnáctého století, který by mohl ráno po probuzení jen tak z rozmaru rozhodovat, komu řád nechá a komu ho zase sebere. Ústava ani příslušné zákony mu žádnou takovou pravomoc nesvěřují, což velmi suše a jasně potvrdil i mluvčí Hradu Vojtěch Šeliga.
Jediný způsob, jak může člověk v naší zemi o státní vyznamenání legálně přijít, vede skrze pravomocné rozhodnutí nezávislého trestního soudu. A to ještě pouze v případě, že dotyčný spáchá závažný úmyslný trestný čin ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek a dostane natvrdo nejméně dva roky vězení.
Představa, že by český trestní soud na dálku soudil ukrajinskou hlavu státu za to, jak pojmenovala svou vojenskou jednotku, je už vyloženě zralá na diagnózu v psychiatrické léčebně. Poslanci z SPD to samozřejmě moc dobře vědí. Nejsou tak hloupí, aby neuměli číst v zákonech, ale realita je v jejich byznysu s lidským strachem spíše na obtíž. Hlavní je vyvolat zdání obrovského zápasu za národní hrdost.
Roli rozumného dospělého převzal Petr Macinka
Na celé této situaci je ale nejvíce fascinující a nesmírně zábavný jeden zcela nečekaný moment. Do role hlavního obhájce zdravého rozumu a právního státu musel totiž projednou vstoupit ministr zahraničí Petr Macinka z hnutí Motoristé. Tedy ten samý muž, který ještě před pár dny na folklorních festivalech hystericky nadával divákům do bolševiků a urážel Hrad.
Macinka se na tiskové konferenci zachoval jako ten vůbec jediný příčetný dospělý v místnosti plné rozjívených dětí. Novinářům na rovinu řekl, že iniciativa SPD je pouze bezvýznamným politickým gestem, které nemá žádnou zákonnou oporu. Sám by nic takového nikdy nenavrhoval a odmítl se na této populistické vlně dál podílet.
Je to neuvěřitelný paradox, u kterého by se měl rozbít každý dostupný politický kompas v zemi. Člověk, jehož strana staví svou rétoriku na neustálém okopávání kotníků opozice a na břitkém národovectví, najednou musí brzdit své koaliční partnery před naprostým právním diletantstvím. Macinka zkrátka pochopil, že v diplomacii nelze dělat úplně všechno, co se zrovna líbí radikálnímu voličskému jádru.
Zároveň tím ale vyslal jasný vzkaz o tom, jak křehká a hluboce oportunistická je současná vládní koalice. Každá její složka si hraje na svém vlastním písečku, loví body u různých skupin obyvatel a kašle na nějakou jednotnou linku. SPD potřebuje po brněnském folklorním fiasku nutně přehodit výhybku a ukázat, že jsou to právě oni, kdo nejhlasitěji křičí. A tak bez váhání obětují mezinárodní pověst země pro pár vteřin slávy v hlavních zprávách.
Polský syndrom a nebezpečné historické paralely
Okamurovo hnutí se s oblibou zaštiťuje polským prezidentem Karolem Nawrockým, který Zelenskému Řád bílé orlice před necelými dvěma týdny skutečně odebral. Polsko reagovalo na kontroverzní pojmenování ukrajinské speciální jednotky po příslušnících UPA, což v polské společnosti kvůli historickým masakrům na Volyni logicky vyvolalo obrovské rány a emoce.
Jenže tahat tyto nesmírně složité a citlivé historické spory dvou sousedních národů do české vnitropolitické debaty je nehorázné diletantství. Polsko-ukrajinské vztahy mají svá vlastní specifika, své hluboké historické trauma a především zcela odlišný právní systém, který tamnímu prezidentovi takové kroky umožňuje.
Česká republika má ale úplně jiné starosti a její právní řád stojí na pevných základech, které nelze ohýbat podle toho, jak se zrovna Tomio Okamura ráno vyspí. Dělat z Řádu bílého lva nástroj pro levnou předvolební agitaci a zkoušet skrze něj rozdmýchávat protikyjevské nálady je urážkou všech skutečných hrdinů, kteří toto nejvyšší ocenění v minulosti obdrželi.
Státní vyznamenání mají být symbolem stability, úcty a historické kontinuity národa. Pokud z nich politici udělají spotřební zboží, které se bude rozdávat a zase zabavovat podle toho, kdo zrovna sedí ve Strakově akademii nebo na Hradě, ztratí tyto symboly jakoukoliv hodnotu. Stane se z nich jen bezcenný plastový odznáček, který slouží jako levná odměna za poslušnost nebo jako terč pro ukájení politických mindráků.
Když se mezinárodní politika mění v pouťovou atrakci
Celá tato kauza nám opět ukazuje v plné nahotě, jak hluboko klesla úroveň naší současné politické debaty. Neřeší se reálné ekonomické problémy, nehledá se cesta z obří rozpočtové krize a nikoho nezajímá, jak stabilizovat podfinancované školství nebo zdravotnictví. Hlavním tématem dne se stává právně zcela neproveditelný výkřik do tmy od hnutí, které žije z neustálého vytváření fiktivních konfliktů.
Místo seriózní zahraniční politiky tu máme jen pouťovou atrakci, kde se střílí z papírových růží a vykřikují se silácká hesla. Ministr Macinka sice tentokrát zafungoval jako nečekaná brzda, ale to nic nemění na tom, že celková atmosféra ve vládních lavicích je hluboce toxická. Populismus se stal oficiální vládní i opoziční metodou a zdravý rozum dostává každý dnem těžce na frak.
Zelenského vyznamenání nakonec samozřejmě zůstane přesně tam, kde je, protože v demokratickém právním státě prostě nelze porušovat ústavu na objednávku extremistů. Ale ta pachuť z toho, že se nejvyšší státní symboly bezostyšně tahají blátem kvůli pár lajkům na sociálních sítích, v nás zůstane ještě hodně dlouho. Je to smutné svědectví o době, kdy hlasitý křik a levná gesta bezpečně vítězí nad odpovědností a elementární znalostí zákonů vlastní země.
Sledovat politiky, jak se místo reálné práce zabývají právně nemožnými nesmysly a levným populismem, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu moc vděčný za drobnou finanční podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup laciných odznáčků pro hnutí SPD, ale půjde čistě na kávu a provoz opotřebované klávesnice. Díky, že v tom jedete se mnou!
