Článek
Žijeme vskutku v pozoruhodné době. Když se běžný občan dostane do sporu se sousedem o plot a soud mu nedá za pravdu, buď se zatne a odvolá se, nebo sklopí hlavu a zaplatí útratu. Náš slavný vládní kabinet pod vedením Andreje Babiše na to jde ovšem z úplně druhé strany. Jakmile vysoká justice rozhodne způsobem, který se nehodí do průhonického scénáře, je potřeba okamžitě očernit samotný soud.
Právě jsme se stali svědky neuvěřitelné podívané. Ministerstvo spravedlnosti pod dohledem Jeronýma Tejce vyprodukovalo objemný spisek, ve kterém bez obalu označuje Ústavní soud za svévolný a aktivistický orgán. Důvod téhle náhlé nenávisti je přitom naprosto směšný. Strážci ústavy si totiž dovolili vydat předběžné opatření a nařídili vládě, aby pustila prezidenta Petra Pavla na alianční summit do Turecka.
Naše stará známá školní výmluva
Celý ten slavný dokument nese název Obecné stanovisko, ale ve skutečnosti by se mohl jmenovat mnohem upřímněji. Třeba To ne my, to on si s námi začal. Vláda se v něm snaží zkoprnělému národu namluvit, že veškeré napětí a spory vyvolává výhradně hlava státu. Prezident si podle ministrů dovoluje moc a rozšiřuje si pravomoci nad rámec ústavních zvyklostí.
Jako odstrašující příklad uvádějí starší odmítnutí Filipa Turka na post ministra životního prostředí. Člověk by řekl, že s odstupem času už všichni jasně vidí, jak rozumné tohle odmítnutí bylo.
Ale pro Babišovu sestavu je to stále nehojící se rána. Vláda se staví do role ublížené chudinky, která chtěla jen dělat svou práci, zatímco zlý muž z Hradu jí neustále házel klacky pod nohy.
Ztráta paměti ministra diplomacie
Ještě úsměvnější je pasáž, kde si kabinet stěžuje na absolutní nedostatek komunikace ze strany Hradu směrem k ministru zahraničí Petru Macinkovi. Vládní papír dojemně pláče nad tím, že prezident nenabídl šéfovi diplomacie prostor pro kultivovanou výměnu názorů a hledání porozumění.
Tady člověku nezbývá než žasnout nad tím, jak krátkou paměť naši slavní představitelé mají. Byl to přece sám ministerský předseda Motoristů Macinka, kdo ještě nedávno posílal na Hrad drsné vzkazy přes SMS zprávy.
Vyhrožoval v nich pálením mostů a historicky nevídanou válkou, pokud nedostane svého oblíbeného kandidáta na ministerstvo. A tentýž člověk se dnes tváří jako nevinounký holoubek, se kterým ošklivý prezident nechce vést kultivovaný dialog. To už není jen ztráta paměti, to je čirý kabaret.
Babišovo divadlo pro vlastní věrné
Proč ale vláda sepisuje takové útočné výlevy vůči nejvyšší soudní instanci v zemi? Odpověď je až neuvěřitelně prostá. Vládní špičky moc dobře vědí, že jejich právní konstrukce stojí na hliněných nohách a v samotném kompetenčním sporu u soudu pohoří. Proto se rozhodly spustit masivní preventivní kampaň a naházet na ústavní soudce co nejvíce špíny ještě předtím, než padne definitivní verdikt.
Ten text totiž vůbec není určen pro odborníky nebo soudce samotné. Je to čistokrevná volební brožurka pro vlastní příznivce. Vláda potřebuje svým voličům předem naservírovat příběh o tom, že Ústavní soud není nestranný, ale stal se z něj jen další lídr opozice. Když prohrajeme u soudu, nemůžeme za to my a naše hloupá chování, ale může za to zkorumpovaný a podplacený systém.
Hra s ohněm a důvěrou občanů
Tento způsob uvažování je ovšem pro naši zemi extrémně nebezpečný. Když politická moc začne systematicky zpochybňovat nezávislou justici jen proto, že jí nedala za pravdu, zhasínají poslední světla právního státu. Babišův kabinet v tomto ohledu přechází od běžného politického hašteření k otevřenému ničení základních pravidel hry.
A smutné na tom všem je, že v celé té slavné vládě se nenajde ani jeden jediný odvážný ministr, který by vstal a narovinu řekl, že prezidentská cesta na summit NATO byla v pořádku. Všichni poslušně drží krok, podepisují útoky na soudce a tleskají šéfovi. Výsledkem je stát, ve kterém se z pravdy stává lež a z nezávislých soudců třídní nepřátelé.
