Macinkův ukrajinský veletoč. Před uštěkaným Okamurou se vlastenecký hrdina zbaběle schovává za Fialu

Když se populisté dostanou k reálným mocenským pákám, jejich ohnivé předvolební sliby se obvykle rozpustí rychleji než kostka ledu na letním slunci. Česká zahraniční politika pod vedením Petra Macinky právě zažívá naprosto ukázkový střet laciných hesel s tvrdou mezinárodní realitou.

Šéf diplomacie za Motoristy, který si ještě nedávno budoval image nekompromisního odpůrce vojenské pomoci, najednou po uši zahučel do aliančního nákupu americké techniky pro ukrajinskou armádu.

A jak se tento „suverénní“ státník obhajuje před svými zmatenými voliči? Předvádí naprostý vrchol politického alibismu. Místo toho, aby se postavil před kamery a chlapsky přiznal, že podpora napadené země dává strategický smysl, ukazuje prstem na své předchůdce.

Macinkova pohádka o tom, jak k financování ukrajinské protivzdušné obrany přišel jako slepý k houslím, je vyloženě k smíchu. Prý za to může výhradně Petr Fiala s Janem Lipavským, kteří mu v resortním rozpočtu zanechali jakési záludné a nezrušitelné finanční pasti.

Současný ministr se nás snaží dojmout historkou, že byl vlastně donucen tyto peníze vzít a urychleně je přesměrovat do struktur NATO, aby se neutratily za něco ještě horšího.

Je to fascinující ukázka vládní bezmoci v přímém přenosu. Člověk, který má řídit směřování naší země ve světě, se prezentuje jako bezbranný účetní, se kterým manipulují přízraky minulé vlády.

Aby toho nebylo málo, začal najednou dojemně vyprávět o nutnosti chránit ukrajinská města před balistickými raketami a nakupovat čistě obranné drony. Najednou to jde. Najednou to dává smysl. Stačilo jen vyměnit opoziční lavici za ministerské křeslo a zarytý pacifista rázem argumentuje jako ukázkový jestřáb z Pentagonu.

Tento vládní veletoč samozřejmě nenechal chladným šéfa SPD Tomia Okamuru, který okamžitě vycítil příležitost k laciným politickým bodům. Na sociálních sítích spustil svou obvyklou hysterii o tom, jak on a jeho hnutí s nákupem amerických zbraní zásadně nesouhlasí a že si to s Macinkou půjde tvrdě vyříkat na koaliční radu.

Jenže realita tohoto domnělého konfliktu je mnohem trapnější. Macinka novinářům s arogantním úsměvem sdělil, že Okamurovi prostě zvedl telefon a celou věc mu „vysvětlil“.

Předseda SPD sice naoko prská a štěká pro své radikální fanoušky, ale ve skutečnosti poslušně sedí v koutě. Všichni totiž moc dobře vědí, že kvůli nějakým dronům pro Kyjev z teplých vládních křesel nikdo z SPD dobrovolně neodejde. Celá tahle koaliční roztržka je jen špatně sepsané divadlo, které má za úkol uchlácholit ty nejvěrnější voliče obou táborů.

Absolutní korunu celé této tragikomedii ovšem nasadila nečekaná pochvala, která do vládního tábora přiletěla přímo z dějiště summitu v Ankaře. Krok Babišova kabinetu totiž veřejně a s potěšením ocenil samotný prezident Petr Pavel. K němu se okamžitě a se zjevnou škodolibostí přidali i zástupci současné opozice.

Pro hnutí Motoristé i pro Andreje Babiše to musí být jako politický polibek smrti. Budovali svou kampaň na vymezování se proti Pavlovi a západním institucím, aby nakonec na mezinárodním fóru dělali přesně to, co po nich spojenci chtějí, a ještě za to sklízeli potlesk od svých úhlavních nepřátel.

Babiš i Macinka zkrátka zjistili, že dělat zahraniční politiku ze Strakovy akademie je něco úplně jiného než křičet populistická hesla na náměstích. A jejich voliči právě dostali pořádně ledovou sprchu procitnutí.

Sledovat politiky, jak bleskově otáčejí své názory a pak se trapně vymlouvají na minulé vlády, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu vděčný za drobnou finanční podporu. Slibuji, že ji neutratím za nákup aliančních dronů ani za školení pro koaliční partnery, ale půjde čistě na kávu a provoz mé opotřebované klávesnice. Zdravím všechny příznivce a díky, že v tom jedete se mnou!