Článek
Pokaždé, když slyším třicátníka s platem, za který by průměrná rodina na venkově přežila rok, fňukat o tom, jak je dneska bydlení drahé, otvírá se mi kudla v kapse. Jo, jasně, nájmy jsou vysoko, hypotéky jsou raketa.
To víme všichni. Ale existuje rozdíl mezi tím, když na vlastní bydlení nemáš, a tím, když se ti na něj prostě nechce dávat peníze. Protože to by znamenalo obětovat ten třetí eurovíkend v roce, nový iPhone nebo leasing na auto, co si fakt nemůžeš dovolit.
A tak tihle lidé zůstávají v dětském pokoji, kde se zastavil čas v roce 2008. Je to neskutečně pohodlné. Ráno vstaneš, máš vypráno, vyžehleno. V lednici je vždycky něco, co tam záhadně vyrostlo bez tvého přičinění.
A když se tě máma zeptá, kdy už se konečně odstěhuješ, nasadíš ten trpčitelský výraz a začneš mluvit o inflaci, úrokových sazbách a o tom, jak je svět nespravedlivý.
Je to lež. Čistá, průhledná lež.
Pokud bereš padesát, šedesát nebo nedejbože víc tisíc čistého a bydlíš u rodičů, nejsi oběť systému. Jsi jen pohodlný spekulant, který zneužívá lásku svých rodičů k tomu, aby si dotoval vlastní nadstandardní životní styl. Je to jako si koupit drahé auto a pak chodit ke stařence sousedce, aby ti platila benzín, protože „benzín je přece drahej“. Směšné? Ne, tragické.
Penzisté jako sponzoři životního stylu
Pojďme se podívat pravdě do očí. Tihle „děti“ často vydělávají víc než jejich rodiče dohromady. Zatímco máma s tátou počítají každou korunu, aby zaplatili plyn a elektřinu (které jejich dospělý synátor propálí při celonočním hraní her), on si kupuje kryptoměny. Nebo, což je ještě horší, ty peníze prostě rozhazuje za hovadiny.
Je to parazitismus nejhrubšího zrna, zabalený do celofánu rodinné solidarity.
Rodiče jsou často příliš hodní, než aby je vyhodili. Bojí se, že by jejich potomek trpěl. Nebo si naopak zvykli na tu iluzi, že jsou stále potřeba. Jenže si neuvědomují, že tím svému dítěti nepomáhají. Dělají z něj emocionálního mrzáka, který se zhroutí při prvním kontaktu s realitou složenek a nutnosti si sám koupit toaletní papír.
A co víc, tito rodiče si ničí vlastní stáří.
Místo aby si užívali peníze, které si za celý život vydělali, sponzorují dospělého člověka, který by se měl starat o ně. Podle dat o rostoucích počtech dospělých, kteří stále bydlí u svých rodičů, je tento fenomén stále častější a týká se i lidí s velmi slušným příjmem. Není to otázka přežití, je to otázka priorit.
Představte si to obráceně. Že byste vy, jako důchodci, bydleli u svého syna a on by po vás chtěl, abyste mu platili za jídlo a ještě mu prali prádlo. Zní to šíleně? Přesně to se ale děje, jen v opačném gardu.
Srab, nebo jenom šikovnej spekulant?
Často slyším argument: „Ale já si šetřím na vlastní!“
Skvělé. Takže ty si šetříš na vlastní bydlení tím, že vyjídáš vlastní rodiče? To je jako krást v obchodě jídlo, abys měl peníze na zaplacení večeře v luxusní restauraci. Pokud chceš šetřit, šetři. Ale plať si tržní nájem. Nebo alespoň férový podíl na nákladech domácnosti. Ne symbolickou pětistovku, co jim hodíš na stůl jako spropitné v hospodě.
Bydlet u rodičů, když nemáš korunu a začínáš, je v pořádku. Bydlet u rodičů, když bereš víc než oni, a neplatit jim ani korunu, je srabáctví.
Je to neschopnost přijmout odpovědnost za vlastní život. Je to strach z toho, že bys najednou nebyl tím „bohatým single“ s drahými koníčky, ale jen průměrným člověkem, co musí platit nájem a jíst rohlíky s vlašákem, když si chce koupit novou televizi.
Vlastní bydlení není právo. Je to výsada, kterou si musíš zasloužit. A pokud na ni nemáš, tak na ni nemáš. To tě ale neopravňuje k tomu, abys parazitoval na lidech, kteří tě vychovali.
Je čas dospět. Je čas sbalit si těch pár švestek a jít. I kdyby to mělo znamenat garsonku v paneláku na okraji města. Protože to, co ztratíš na pohodlí, získáš na hrdosti. A tví rodiče konečně získají klid, který si zaslouží. A možná se pak i v té hospodě u piva budete mít o čem bavit, než jen o tom, jak je dneska ta doba drahá.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neutratili ušetřené peníze za nájem za zbytečnou láhev drahého alkoholu (protože se radši opijete u táty v garáži zdarma). Teď vážně. Psát tyhle texty a kydat pravdu na špínu, která se schovává za výmluvy, stojí čas a budu tak rád i za symbolický příspěvek na mou tvorbu. Uvolníte mi ruce, abych mohl dál pálit do mýtů bez servítek a servírovat vám realitu čistou a bez obalu. Díky.
