Menu nekonečné nudy: Proč na Netflixu hodinu čumíme do zdi a pak jdeme spát?

Pátek večer. Svalíte se na gauč, odfouknete si po těžkém týdnu a berete do ruky ovladač. Jdeme si pustit film.

Zní to jako plán. Ale realita? Zapnete platformu, za kterou solíte těžké prachy, a začnete scrollovat. Novinky. Doporučené. Komedie. Thrillery. Obscénní polské krimi o zkorumpovaných policajtech.

Uběhne půl hodiny. Pivo zteplalo.

Mačkáte šipku doprava jako cvičená opice. Partnerka vedle vás otráveně zírá do mobilu. Výběr filmu vás vyčerpal víc než ranní porada s neschopným šéfem. Nakonec s povzdechem zapnete seriál, který znáte nazpaměť, a po deseti minutách jdete chrápat.

Paradox streamování v plné palbě. Jsme přežraní, ale zíráme do plné lednice a stěžujeme si, že nemáme na nic chuť.

Pamatujete na staré videopůjčovny? Přišli jste tam v pátek v pět odpoledne. Polovina regálů už byla dávno vybrakovaná. Zbyl tam jeden ohraný kousek s Van Dammem a vybledlá romantika s Julií Roberts. Vzali jste Van Damma.

Zaplatili padesátikorunu, doma to strčili do zaprášeného videa a byli jste šťastní jak blechy. Proč? Protože volba byla brutálně jednoduchá. Omezený výběr znamená svobodu.

Dneska? Desetitisíce hodin obsahu na dosah palce. A přesně to nám láme vaz.

Když máte v hospodě tři piva, prostě ukážete na dvanáctku. Když vám hospodský hodí na stůl lístek se stovkou řemeslných speciálů, začnete se potit. Co když ta IPA bude hnusná? Co když ten tmavý stout byl o fous lepší volba? Mozek se vám zavaří dřív, než si vůbec stihnete objednat.

S filmy je to chlup na chlup stejné. Čím víc možností, tím horší rozhodování.

Máte panickou hrůzu, že vyberete blbost a promrháte dvě hodiny svého drahocenného víkendu. Váš mozek radši nevybere nic. Zdegenerovali jsme. Jsme konzumenti obalů. Čumíme na nesmyslné trailery. Čteme prázdné popisky, které zní všechny úplně stejně. Hodnotíme procenta na internetu.

Je to, jako kdybyste chodili tři hodiny po nablýskaném autosalonu, hladili volanty, detailně studovali letáky, a pak s prázdnou odjeli domů zasmrádlým autobusem. Čistá diagnóza.

Místo abychom konzumovali samotné umění, konzumujeme menu. Trávíme večery tím, že donekonečna přebíráme digitální odpad. Hledáme skrytý oscarový klenot tam, kde reálně žádný není. Máme pocit, že když budeme scrollovat ještě pět minut, objevíme zázrak. Neobjevíme. Objevíme akorát další béčkový výplach, co nestojí ani za ten proud, který sežere televize.

Další hřebíček do rakve klidného večera. Umělá inteligence, co se tváří jako váš nejlepší přítel. Algoritmy se prezentují jako vrcholný vynález. Čtou prý myšlenky a přesně ví, co zrovna dneska potřebujete vidět.

Houby s octem.

Zapnete ze zvědavosti na pět minut lacinou béčkovou střílečku z devadesátek. Ten digitální nesmysl vám okamžitě začne další půlrok cpát do chřtánu podobný odpad. Pustíte si omylem jeden díl švédské detektivky? Výborně, vaše úvodní stránka se přes noc promění ve festival severské deprese, ze které si rovnou hodíte mašli.

Tyhle systémy vám absolutně nechtějí najít ten nejlepší film.

Chtějí vás jen udržet u obrazovky. Za každou cenu. Jsou naprogramované na nekonečné rolování. Náhledy se automaticky spouští s ohlušujícím zvukem, abyste se nemohli ani na vteřinu soustředit. Jste jako osel běžící za nedosažitelnou mrkví na klacku.

Pořád máte falešný pocit, že dokonalý film je přece hned v dalším řádku.

Není. Je tam jen další průměrná vata. Natočili to za prodloužený víkend před zeleným plátnem a hodili na to tmavý filtr, aby produkce ušetřila za světla a kulisy. Vy ceníte zuby, ovladač drtíte v dlani, nadáváte, ale jedete dál. Jedete dál, protože algoritmus vám nedá pokoj. Háže vám udičky. Všechno jsou to jen levné psychologické pasti, jak vás okrást o čas.

Musíme si konečně nalít čistého vína. Obrovské procento nabízeného katalogu je prostě hlušina. Streamovací giganti musí chrlit nový obsah doslova každý týden. Potřebují obhájit to předplatné, co vám strhávají z účtu dřív, než se v pondělí probudíte.

Dřív se točilo kvůli dobrému nápadu. Dneska?

Točí se proto, že má manažer v excelové tabulce prázdné políčko „Rodinná komedie se psem“ na měsíc březen. A přesně tak to vypadá. Rychle spíchnuté scénáře připomínají meníčko z mekáče. Barevné na prosvícené fotce, ale těžko v žaludku po konzumaci.

Tvůrci to skládají jako levný dřevotřískový nábytek. Trochu akce podle šablony, povinná dějová linka s romancí, jeden laciný vtip a jedem dál. Výsledek je prostě bezduchý polotovar.

Vidíte ten barevný obdélník v nabídce a podvědomě cítíte ten obrovský průšvih. Váš selský rozum hystericky křičí, ať na to neklikáte. Takže se dál hrabete v hromadě hnoje a hledáte čistou jehlu. Většinou naprosto marně.

Platíme těžké peníze za to, abychom se cítili frustrovaní z faktu, že se nemáme na co dívat. Nabídka na obrazovce je sice obrovská, ale reálně je to jen tisíc naprosto stejných variací na stejnou průměrnou nudu. Vytratila se odvaha zariskovat. Všechno je dokonale uhlazené a spočítané algoritmem přesně tak, aby to nikoho neurazilo. A proto to ve výsledku nikoho nezajímá.

Konec fňukání, tady je řešení. Žádná zázračná aktualizace aplikace vaše nervy nespraví. Musíte si prostě srovnat v hlavě priority a přestat brečet nad plným pultem.

Zásada číslo jedna zní: Pusťte dokonalost k vodě.

Přijměte tvrdý fakt, že perfektní titul, po kterém budete ronit slzy štěstí, tam prostě teď zrovna není. Vyberte něco aspoň trochu obstojného a prostě klikněte na to zpropadené tlačítko „Přehrát“. Dejte tomu šanci přesně deset minut. Buď vás to chytne, nebo to nekompromisně vypněte a jděte si číst knihu. Hlavně nečumte další hodinu na měnící se dlaždice na zdi.

Zásada číslo dvě: Výběr se dělá jinde.

Sednout si před zapnutou obrazovku s naprosto prázdnou hlavou a čekat na osvícení, je čistá sebevražda. Zeptejte se chlapů u stolu v hospodě. Mrkněte na žebříčky od lidí, kterým věříte. Vytvořte si pevný seznam tří věcí na konkrétní víkend.

Až pak vezměte ten ovladač do ruky, naťukejte název přímo do vyhledávání a spusťte to. Bez jakýchkoliv odboček. Bez zbytečného čtení popisků. Televize má sloužit vám, ne vy jí. Přestaňte dobrovolně hrát jejich hru na nekonečný výběr. Máte v ruce nástroj, tak ho sakra použijte dřív, než on použije vás.

Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezasekli se u toho v nekonečném scrollování jako v menu Netflixu. Pokud vám to finanční situace umožňuje, budu rád i za symbolický příspěvek na další tvorbu. Odkaz na podporu najdete hned pod textem.