Místo faktů jen laciný sarkasmus. Zaskočený Macinka rozdával v televizi známky

Když jdete do veřejnoprávní televize hájit dokument, kterým vláda nevybíravě kádruje Ústavní soud, měli byste znát alespoň úplné základy. Petr Macinka si ale zjevně myslel, že mu bude bohatě stačit obvyklá arogance a několik oblíbených politických frází.

Jenže drsně narazil na moderátora Jiřího Václavka. Ten totiž udělal něco v našich politických končinách zcela nevídaného a naprosto šokujícího. Otevřel si před vysíláním zákon.

A přesně v ten moment se suverénní televizní vystoupení vládního představitele proměnilo v čirou grotesku. Macinka se snažil národu namluvit, že soud si sporné předběžné opatření v podstatě vycucal z prstu.

Václavek mu obratem s kamennou tváří odcitoval platný občanský soudní řád. Zaskočený ministr začal okamžitě kličkovat a ublíženě fňukat, že ubohý kabinet nikdo k věci vůbec nevyslechl. Moderátor mu opět suchou řečí paragrafů dokázal, že soud takovou povinnost prostě a jednoduše nemá.

Místo neprůstřelné argumentace jsme sledovali dospělého muže, jak se beznadějně topí v naprosté neznalosti procesních pravidel. Když vám novinář v televizi musí předčítat základní zákony, je to na okamžité vrácení ministerského diplomu.

Největší komedie ovšem nastala ve chvíli, kdy se řešila vládní snaha vyloučit z případu nepohodlného soudce zpravodaje. Macinka se celou dobu tvářil jako zmučená oběť justiční zvůle jednoho konkrétního zlého muže.

Zcela přitom ignoroval zjevný fakt, že pro opatření zvedlo ruku hned deset z dvanácti přítomných soudců. Vládní logika, že kvůli hromadnému rozhodnutí deseti lidí budeme hystericky trestat jednoho konkrétního soudce jen proto, že nám zrovna on leží v žaludku, je naprosto fascinující úkaz.

Korunu všemu pak nasadil absolutní závěr této zpackané diskuse. Moderátor totiž vytáhl jasný předpis, který říká, že kvůli samotnému postupu v probíhajícím řízení prostě nelze soudce nikdy vyloučit.

Vládní stížnost je tak z čistě právního hlediska předem prohraná bitva a jen velká bublina pro média. A co na to náš pan ministr? Místo věcných argumentů zvolil tón uraženého učitele. S mimořádně křečovitým úsměvem oznámil Václavkovi, že mu za brilantní znalost paragrafů píše velkou jedničku.

Tato televizní scéna se rázem stala dokonalou esencí současné politické kultury. Vládní kabinet se chová jako pomatený slon v porcelánu a útočí na nejvyšší soudní instanci v celé zemi.

Když má pak tento svůj pochybný výtvor obhájit v seriózní diskusi, zástupce koalice pohoří na naprosté a fatální neznalosti těch nejzákladnějších norem. Zoufale se zamotá do svých vlastních děravých argumentů a nakonec se v koutě zmůže jen na ten nejlacinější možný sarkasmus.

Je vlastně nesmírně děsivé sledovat vrcholného představitele státu, jak v televizi dostává tvrdé školení z práva od novináře. Česká politika se nám tímto výkonem smrskla na úroveň vesnické školní besídky. Nepřipravený a líný žák u tabule nakonec raději začne drze a arogantně zkoušet samotného učitele. Svoji veřejnou ostudu si tím ale ani v nejmenším nevyžehlí. Pouze ji zpečetí.

Sledovat politiky, jak pohoří na základních zákonech a uraženě rozdávají novinářům známky, vyžaduje notnou dávku osobní ironie. Pokud vás mé glosy baví a pomáhají vám tuhle politickou komedii přežít ve zdraví, budu moc vděčný za symbolický příspěvek na mou tvorbu. Děkuji ze srdce, že mě čtete!