Článek
Člověk by čekal, že když jde o život, selský rozum aspoň občas zvítězí nad absurditou. Omyl. V 18. století, v době, kdy se Londýn pyšnil svou osvíceností, existovala oživovací metoda, ze které by i průměrný sadista zbledl závistí.
Mluvím o tabákovém kouřovém klystýru.
Pokud jste o tom nikdy neslyšeli, připravte se na silný žaludek. Představte si, že vás vytáhnou polomrtvého z Temže. Přestali jste dýchat. Srdce sotva tluče.
Co udělá zachránce? Nezačne s dýcháním z úst do úst. Nezačne s masáží srdce. Místo toho popadne měch, naplní ho zapáleným tabákem a… no, strčí vám ho do konečníku. A začne pumpovat. Cílem bylo doslova vpravit kouř do vašich útrob.
Logika v mracích kouře
Jak je možné, že tohle někoho napadlo? V biologii se v té době věřilo, že tělo, které přestalo dýchat, je prostě příliš „studené“ a „vlhké“. A co je nejlepší na ohřátí a vysušení? Oheň a kouř.
Tabák, který byl dovážen z Nového světa a Indiáni ho používali k rituálům, byl považován za silný stimulant. A protože pohypodermické jehly byly ještě science fiction, nejrychlejší cesta k nejvíc prokrvené tkáni v těle vedla zadním vchodem.
Věřilo se, že teplo kouře zahřeje vnitřní orgány, stimuluje střeva a tato stimulace se nějak zázračně přenese na srdce a plíce, které se probudí k životu. Bylo to čisté, i když zvrácené, řemeslo. Zachránce prostě „zapojil“ druhý konec a doufal, že se stroj rozjede.
Dokonce existují záznamy o úspěších. První doložený případ je prý z roku 1745, kdy námořník zachránil svou ženu vytisknutou z vody tím, že jí do konečníku zasunul dýmku a… no, zbytek si domyslíte. A ono to prý zabralo.
Lékárnička plná tabáku u Temže
Tato metoda nebyla jen nějakým bizarním experimentem v zapadlé laboratoři. Byla to mainstreamová první pomoc. V roce 1774 byla v Londýně založena instituce, která se později stala slavnou Royal Humane Society.
Její hlavní náplní byla záchrana tonoucích. A co bylo standardní součástí jejich veřejně přístupných záchranných sad, rozmístěných podél Temže? Ano, měch a dýmka na tabákový kouřový klystýr.
Bylo to jako mít dnes veřejný AED. Místo elektrických šoků jste ale dostali dávku Virginie tam, kam slunce nesvítí. Veřejnost byla instruována, jak tyto sady používat.
Zachránci byli dokonce finančně odměňováni za každého úspěšně oživeného. Takže pokud jste tonuli v Londýně 18. století, vaše šance na přežití závisela na tom, jak rychle někdo dokáže zapálit tabák a trefit se.
Pád tabákového dýmu
Tenhle anatomický bizár ale neměl dlouhého trvání. Na počátku 19. století začali vědci konečně rýpat do toho, co se v těle děje. Anglický lékař Benjamin Brodie v roce 1811 dokázal, že nikotin je pro zvířata smrtelný jed. A že vpravovat ho do těla někoho, kdo už tak má dost potíží, není zrovna nejlepší nápad.
Teprve tehdy si lékaři začali uvědomovat, že celá ta stimulace kouřem pravděpodobně dělala víc škody než užitku. A že ty ojedinělé „úspěchy“ byly spíš dílem náhody nebo zbytkové vitality tonoucího než zvráceného klystýru. Tabákový kouřový klystýr byl pomalu, ale jistě vykázán do propadliště dějin medicíny, kam patří.
Co z toho plyne?
Tělo není jen biologický stroj. Tělo je složitý, občas poruchový systém, který se snažíme pochopit, a historie medicíny je plná slepých uliček. A tabákový kouřový klystýr je jednou z těch nejtemnějších a nejzvrácenějších.
Takže až příště budete mít pocit, že moderní oživovací postupy jsou nepříjemné, vzpomeňte si na měch u Temže. Pořád je to lepší než mít v konečníku dýmku.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce. Budu upřímně rád za jakýkoliv symbolický finanční příspěvek na chod tohoto blogu. Každá koruna mi dává nezávislost a čas hledat další podobné zajímavosti z hlubin vědy i běžného života.
