Článek
Kdy naposledy jste slyšeli někoho upřímně pochválit, že už rok nevzal do pusy alkohol? Pravděpodobně nikdy. Ale vsadím boty, že historku o tom, jak „Franta včera padl pod stůl a pozvracel se do krbu,“ jste slyšeli s pobaveným úsměvem, možná i s trochou uznání. To je česká realita.
Stali jsme se národem, kde je opilost nejen tolerována, ale často i oslavována jako projev „pravého češství.“ Je to jako nějaký zvrácený rituál dospělosti, kterým musíte projít, abyste byli přijati.
Hrdina je ten, kdo se probudí
V Česku panuje zvláštní druh hrdinství. Není to zachraňování životů nebo objevování léků. Ne, skutečným hrdinou je ten, kdo dokáže vypít neuvěřitelné množství chlastu a druhý den o tom dokáže vyprávět. Je to ten, kdo „to ustojí,“ kdo „má výdrž.“
A co je nejhorší? Tyhle historky se vyprávějí s takovou lehkostí, jako by šlo o sportovní výkon. „Ty jo, včera jsme dali deset piv a panáky a ráno jsem normálně vstal do práce,“ slyšíte v tramvaji. A kolega uznale pokývá hlavou: „Respekt, brácho.“
Respekt? Za co? Že si člověk dobrovolně ničí játra a mozek? To mi hlava nebere. Je to jako obdivovat někoho, kdo si kladivem tluče do prstu a pak se chlubí, že to „vydržel.“ Ale v Česku je tohle normální. Je to součást našeho folkloru, stejně jako hokej nebo drahé máslo.
Kocovina se stala jakýmsi odznakem cti, důkazem, že jste včera žili. Čím horší kocovina, tím lepší akce. Nikdo se neptá, co jste se včera naučili, nebo co jste zažili (kromě rozmazaných vzpomínek na barový pult). Ptají se, kolik jste toho vypili. To je měřítko zábavy.
Podezřelí podivíni se sklenicí vody
A teď se podívejme na druhou stranu mince. Na ty, kteří se z nějakého důvodu rozhodli nepít. Abstinent. To slovo zní v českých uších jako nadávka, nebo přinejmenším jako diagnóza.
Když přijdete na oslavu a řeknete: „Dám si jen vodu, nepiju,“ nastane trapné ticho. Ostatní se na vás podívají jako na exota, možná i s trochou opovržení. A hned začne křížový výslech: „A proč? Jsi nemocnej? Bereš prášky? Jsi těhotná?“
Nikoho nenapadne, že prostě jen nechcete. Že vám to nechutná, nebo že vám je po tom špatně, nebo že prostě chcete mít čistou hlavu. Ne, v Česku musí mít abstinence vždycky nějaký vážný, nejlépe zdravotní, důvod. Bez důvodu nepít je podezřelé.
Abstinenti jsou automaticky vyčleněni z kolektivu. Jsou to ti nudní, ti, co „kazí zábavu.“ Protože zábava v Česku, to je přece alkohol. Bez něj se nedá bavit, nedá se uvolnit, nedá se navázat kontakt. To je přece nesmysl, ale my tomu věříme.
Je to jako kdyby všichni v místnosti nosili červené tričko a vy jste si oblékli modré. Všichni na vás koukají a myslí si: „Proč má modrý tričko? Co si o sobě myslí? Chce bejt zajímavej?“ Přitom je to jen tričko. Stejně jako je to jen sklenice vody.
Tradice, nebo kolektivní sebedestrukce?
Často slyšíme, že pití je naše tradice. Že pivo je naše tekuté zlato. Ano, pivo je dobré, ale tradice by neměla být o tom, že se jím každý večer zlijeme do němoty. Tradice by měla být o kultuře, o řemeslu, ne o kolektivní sebedestrukce.
Máme jednu z nejvyšších spotřeb alkoholu na hlavu na světě. To není důvod k hrdosti, to je alarmující statistika. Je to důkaz, že máme problém. Ale my se raději tváříme, že je to v pořádku, že je to naše specifiko.
Nalijme si čistého vína (nebo raději vody). Naše tolerance k alkoholu je obrovská. Policie vás zastaví za volantem a nadýcháte promile? No jo, stane se. Franta se ožral a zmlátil manželku? No, včera toho hodně vypil, on to tak nemyslel.
To není tradice, to je spoluvina. Tolerujeme chování, které je ve skutečnosti nepřijatelné, jen proto, že je s ním spojen alkohol. A to se musí změnit. Musíme se naučit rozlišovat mezi kulturním pitím a destrukcí. Musíme se naučit respektovat ty, kteří nepijí, a přestat obdivovat ty, kteří se opíjejí.
Možná je čas přestat se chlubit tím, kolik toho vypijeme, a začít se zajímat o to, co s tím alkoholem v těle i v hlavě děláme. Možná je čas přestat se dívat na střízlivost jako na anomálii a začít ji vnímat jako normální, zdravý životní styl.
Není to o prohibici, je to o zdravém selském rozumu. Je to o tom, abychom se přestali klanět falešné modle a začali si vážit skutečných hodnot. Jinak se utopíme ve vlastní pěně a zbude po nás jen kocovina.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezačali jste z toho hned pít. Pokud se vám má tvorba líbí a chcete ji podpořit, můžete mi poslat symbolický příspěvek. Vaše podpora mi pomůže dál psát a otevírat témata, o kterých se raději mlčí. Díky!
