Článek
Pamatujete na ty oblíbené hospodské debaty našich otců o tom, jak měli ve třiceti postavený dům a zasazený strom. Dobře se to poslouchá. Jenže dříve stál prázdný pozemek zhruba tolik, co dnes lepší páteční nákup pro početnější rodinu.
Dnes si třicátník balí kufry ve svém drahém pronájmu, polyká hrdost a potupně zvoní u dveří domu, kde před lety vyrůstal.
Nejde o lenost dnešních mladých lidí. Jde o to, že matematika jednoduše nepustí. Ať počítáte jakkoliv, z průměrného platu si dnes rodinný dům za Prahou nepostavíte. Ba co hůř, nekoupíte si ani malý byt, ve kterém se nedá pořádně otočit s vysavačem.
Zdražené peníze a levné výmluvy
Chtít dnes schválit úvěr na bydlení je zhruba stejné jako hledat upřímnost u politika těsně před volbami. Teoreticky to existuje, prakticky to obyčejný smrtelník nevidí. Banky se naoko tváří vstřícně, ale podmínky jsou nastavené pro bohaté.
Pokud neberete těžký nadprůměr a nemáte v kapse naspořený minimálně milion korun, paní za přepážkou se jen usměje a ukáže vám cestu ven. Peníze zkrátka zdražily. Doba dvouprocentních úroků je nenávratně pryč. Byla to hezká oslava, ale už prostě došlo občerstvení.
Následky tohoto stavu jsou viditelné všude kolem nás. Lidé ve věku, kdy mají zakládat rodiny a řešit výběr plínek, řeší úplně jiný problém.
Jestli jim matka o víkendu zase vypere prádlo.
A to je zkrátka špatně. Koupit si dnes menší byt v krajském městě znamená upsat duši bance na třicet let a odevzdávat jí velkou část výplaty. Zbytek padne na drahé energie a základní jídlo. Kdo by tohle dobrovolně podstupoval? Obzvlášť když kvalita těch nemovitostí často neodpovídá požadované ceně a připomíná spíše nouzové přespání.
Rodičovský hotel s plnou penzí
Takže se stěhují zpátky. Není to žádná ojedinělá anomálie, je to naprosto masový trend. Vrací se ke svým rodinám, do pokojů, kde na zdech ještě prosvítají stopy po dětství. Peněženka si sice trochu oddychne, ale sebevědomí dostane těžkou ránu.
Zkuste si do takového prostředí přivést novou známost a vysvětlovat jí, proč musíte být po desáté večer naprosto potichu.
Tahle generace přichází o ty nejobyčejnější rituály dospělosti. O ten pocit, kdy si poprvé ze svého zaplatíte složenku za elektřinu nebo si do obýváku pořídíte vlastní stůl. Místo budování vlastního hnízda vedou dospělí lidé se svými stárnoucími rodiči nekonečné debaty o tom, kdo včera nevynesl tříděný odpad a proč se zase nesvítí na chodbě.
Z dospělých lidí se tak stávají třicetiletí teenageři. Mají sice vysokoškolské diplomy a manažerské pozice, ale večer pokorně usedají ke stolu, kde jim matka naservíruje večeři. Pak zalezou k sobě do pokoje hrát počítačové hry, aby utekli realitě a nemuseli myslet na to, že vlastní bydlení je pro ně nedosažitelnou chimérou.
Nejde přitom jen o samotné peníze. Jde o celkový pocit zmaru, který se šíří společností. Generace třicátníků byla vychovávána v přesvědčení, že když budou pilně studovat a najdou si dobrou práci, svět jim bude ležet u nohou. Udělali přesně to, co se od nich očekávalo. Získali tituly, nastoupili do zaměstnání, platí daně. Ale ta slibovaná odměna v podobě vlastního domova se jaksi nedostavila. Místo toho jim ekonomika naservírovala tvrdý náraz do zdi.
Bankovní instituce neustále vymýšlejí nové a složitější způsoby, jak posoudit bonitu klienta. Každý váš měsíční výdaj je pod drobnohledem. Zaplatili jste si předplatné streamovací služby a koupili si lepší oběd?
Algoritmus si to zaznamená a vyhodnotí vás jako nezodpovědného jedince, kterému nelze svěřit hypoteční úvěr. Člověk si připadá jako u výslechu, kde musí obhajovat každou utracenou korunu. A i když tímto martyriem projdete, výsledná splátka vás srazí na kolena.
Život u rodičů pak přináší i další úskalí. Dospělý člověk potřebuje svůj vlastní prostor pro osobní rozvoj, pro budování vztahů a pro obyčejný klid. Pokud se o koupelnu dělíte s lidmi o generaci staršími, dříve nebo později to musí začít skřípat. Rodiče vás i ve třiceti letech podvědomě vnímají jako malé dítě. Vznikají absurdní hádky o maličkostech, které jen prohlubují frustraci.
Neschopný správce a iluze o zlatých ručičkách
Samozřejmě se vždy vyrojí zástupy poradců. Ti začnou kázat o nutnosti začít od nuly a zrekonstruovat si starší byt za městem. Zní to krásně na papíře.
Jenže lokalita za městem dnes reálně znamená hodinu a půl dojíždění v zácpě. A ten vysněný starší byt stojí jen o málo méně než novostavba. Musíte do něj navíc okamžitě investovat další statisíce korun.
Ceny stavebních materiálů vyletěly nahoru takovým tempem, že se z obyčejných cihel stalo luxusní zboží. Dnes navíc neseženete spolehlivého řemeslníka. A když na něj narazíte, naúčtuje si za práci tolik, že byste za ty peníze pořídili ojeté auto v solidním stavu.
A jak se k tomu staví úřady? Dívají se a tvoří další komise. Stavební řízení u nás trvá déle než uvařit slušný ležák. Jsme na chvostu Evropy, administrativa dusí jakoukoliv snahu cokoliv postavit a politici se předhánějí v prázdných slibech.
Otevřete si sociální sítě. Všude vidíte dokonalé interiéry a fotografie nového domova. Sledujete ty usměvavé lidi s klíči v ruce a ptáte se sami sebe na příčinu vlastního neúspěchu. Odpověď je překvapivě jednoduchá. Vůbec v ničem jste neselhali.
Jen jste se možná narodili o deset let později, než bylo pro nákup nemovitosti ideální.
Rozdělení společnosti na dvě kasty
Nabízí se zcela logická otázka na závěr. Bude z toho generální stávka za dostupnější byty? Asi těžko. Čechům hromadné protesty příliš nejdou. Spíše se potichu smíříme s tím, že vlastnit nemovitost přestává být společenským standardem pro každého.
Rozdělíme se na dvě jasně ohraničené skupiny.
První skupinou budou ti, kterým k bydlení pomůžou rodiče. Lidé, kteří zdědí byt na sídlišti nebo jim rodina daruje kus stavební parcely. Ti budou v absolutním klidu a budou moci zakládat rodiny podle plánu. Nemusí řešit hypotéku ani neustálé zdražování nájmů, protože mají své jisté.
Druhou skupinu budou tvořit všichni ostatní bez bohatého zázemí. A ti mají na výběr přesně dvě možnosti. Buď se doživotně smíří s komerčním nájmem, který jim měsíc co měsíc vezme drtivou většinu příjmů a v důchodu je pošle do existenční tísně. Nebo prostě zůstanou u rodičů hodně dlouho. Možná napořád.
Není to o tom, že by tihle lidé nechtěli pracovat. Pracují a snaží se. Ale ten pomyslný cíl se jim s úsměvem vzdaluje s každým dalším ceníkem developerů. Dospělost a nezávislost se staly luxusním zbožím, na které spousta obyčejných lidí s normální prací jednoduše nemá rozpočet. Systém je nastavený tak, že bez počátečního kapitálu z rodiny jste odkázáni na milost a nemilost trhu, který nezná soucit.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nepropadli u toho panice z představy večerního vysvětlování matce, proč jste si nevyžehlili košili. Pokud vám tento text dával smysl a chcete podpořit moji další tvorbu, pošlete mi symbolický příspěvek na kávu nebo rovnou na jedno točené pivo. Uvolní mi to ruce, abych mohl dál pálit do mýtů a servírovat čtenářům pravdu čistě a bez obalu. Zadarmo se totiž ta realita odhaluje dost obtížně.
