Článek
Většina lidí žije v blahé iluzi, že čas je komodita, které je dost. Že ty velké věci, jako rodina, návštěvy a společné chvíle, se prostě nějak vyřeší. Že na to „bude čas“.
Ale víte co? Nebude.
Čas je neúprosný a měří všem stejně. A pokud jste se, stejně jako tisíce jiných Čechů, sebrali a odstěhovali za lepším vzduchem, lepší výplatou nebo lepší vládou někam tisíc kilometrů daleko, podepsali jste si dosti krutou smlouvu s osudem. Smlouvu, jejíž drobné písmo nikdo nečte, dokud není pozdě.
Mluvíme tu o smutku geografické dálky. Zní to poeticky, že? Ale ve skutečnosti je to jen suchá, chladná aritmetika, která vám ukáže, kolikrát ještě v životě uvidíte své prarodiče.
A garantuji vám, že to číslo se vám nebude líbit.
Čísla, co nikdo nechce slyšet
Vezměme si průměrného českého Honzu, který pracuje v Mnichově, Londýně nebo třeba „jen“ na druhém konci republiky v Praze, zatímco zbytek rodiny zůstal na Moravě. Honza má babičku, které je dneska sedmdesát pět let.
Na svůj věk je docela fit, občas ji pobolívají kolena, ale jinak si nestěžuje. Honza je slušný kluk, takže jezdí domů na Vánoce a pak třeba na týden v létě. Dvakrát ročně.
Průměrný věk dožití žen v Česku je zhruba osmdesát tři let. To je statistika. Může tu být déle, může tu být méně. Ale buďme realisté a pracujme s průměrem. Babičce tedy zbývá osm let života.
A teď ta matematika, co vám podrazí nohy.
Osm let krát dvě návštěvy ročně. Šestnáctkrát. To je všechno. Šestnáct. To není číslo pro počet piv na dobrém večírku, to je počet zbývajících setkání s člověkem, který vás učil zavazovat tkaničky.
Když se nad tím zamyslíte, je to jako mít v ruce strašně tenký štos stravenek. Každou návštěvou jednu odevzdáte a už nikdy ji nedostanete zpátky. Šestnáctkrát ji uvidíte se smát, šestnáctkrát dostanete k obědu její svíčkovou, šestnáctkrát se vás zeptá, kdy se konečně oženíte. A pak konec. Šlus.
Past jménem „Uvidíme se příště“
Nejhorší na tom není to malé číslo. Nejhorší je ta lež, kterou si sami sobě nalháváme. Vždycky si říkáme: „Tohle léto to nestihnu, mám moc práce, ale příští rok to vynahradím.“ Nebo: „Teď šetřím na nové auto, pojedu domů až na podzim.“
Vyměňujeme čas za blbosti.
Když žijete daleko, každá návštěva je logistická a finanční operace. Musíte si vzít dovolenou, koupit letenky nebo zaplatit benzín, naplánovat cestu. Je to drahé a otravné. A tak to odkládáme. Jenže zatímco vy šetříte na nové ráfky nebo se honíte za povýšením, biologické hodiny vašich blízkých tikají. Nezpomalí jen proto, že vy máte v práci fofr.
Ta ignorance je vlastně obranný mechanismus. Kdybychom si každý den uvědomovali, jak málo těch „stravenek“ nám zbývá, asi bychom se zbláznili. Jenže ta ignorance má svou cenu. Platíme za ni tím, že ty poslední návštěvy promarníme tím, že čumíme do telefonu nebo se hádáme o politice.
A to je další věc: není návštěva jako návštěva. Těch šestnáct setkání nebude stejných. Ta první budou fajn. Babička bude běhat kolem plotny. Ale s každým dalším rokem to bude horší. Bude pomalejší. Bude hůř slyšet. Možná zapomene, jak se jmenuje vaše přítelkyně. Poslední tři návštěvy už možná ani nebudou o povídání, ale jen o tom, že jí držíte ruku v nemocnici.
Tohle je ta realita, kterou si domů z ciziny nevozíme. Vozíme dárky z duty free shopu, ale neuvědomujeme si, že ten nejvzácnější dárek – náš čas – jim dáváme jenom po lžičkách.
Anketa
Nejsou to jen obědy, je to čas, co hoří
Někdo by mohl namítnout, že existuje FaceTime, WhatsApp a bůhvíco ještě. Jo, super. Můžete si volat třeba každý den. Můžete vidět jejich obličej na obrazovce. Ale přiznejme si: to je jako jíst pizzu z mrazáku, když můžete mít čerstvou z pece. Je to jen imitace.
Přes obrazovku neucítíte vůni jejího bytu. Nepohladíte ji po ruce. Neuvidíte ty drobné nuance v její tváři, když má radost, ale snaží se to skrýt. Geografická vzdálenost je brutální v tom, že vám bere fyzickou přítomnost. A fyzická přítomnost je to, na čem u vztahů s lidmi, kteří stárnou, záleží nejvíc.
Zatímco vy si budujete kariéru a myslíte si, jak jste světoví, doma, v tom malém městě, kde se zastavil čas, se věci mění. A mění se rychle. Jeden rok jedete domů a děda vás porazí v šachách. Další rok se vás ptá, kdo jste. Ten kontrast je šokující, protože ho nevidíte postupně. Vidíte jen ty skoky.
Smutek geografické dálky není o tom, že vám chybí rodina. To je normální. Je o tom, že si dobrovolně vybíráte život, který vás okrádá o poslední společné chvíle. Je to trade-off. Vyměnili jste peníze a zážitky za čas s lidmi, kteří vás milují. Možná to bylo správné rozhodnutí. Možná ne. To si musí každý přebrat sám.
Ale prosím vás, nelžete si do kapsy.
Neříkejte si, že máte čas. Nemáte. Až příště budete odkládat cestu domů, vzpomeňte si na tu kalkulačku. Vzpomeňte si na to číslo. Šestnáct. Nebo možná jen deset. Nebo pět.
Každá odevzdaná stravenka se počítá. Tak se sakra snažte, aby stála za to, a nečumte u toho do blbého mobilu.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a snad jste si místo nekonečného projíždění sociálních sítí konečně našli čas na rodinu. Pokud vás můj text vytrhl z letargie, hoďte mi, prosím, symbolický příspěvek na další tvorbu. Právě tohle mi totiž uvolní ruce, abych mohl dál pálit do mýtů a servírovat čtenářům pravdu čistě a bez obalu.
