„Nicinky“ se neděje bez důvodu: Jak DeCruella Decroix rozebrala vládní zbabělce a prohnilé lháře

Když marketingová mašinérie Andreje Babiše a internetové šiky hnutí Motoristé začaly do české politiky systematicky zavádět kulturu hrubých urážek, osobních útoků a neomaleného chování, zjevně žily v neotřesitelné iluzi, že jim tento prostor bude patřit už navždy.

Domnívaly se, že demokratická opozice bude jen tiše a ublíženě sedět v koutě, sepisovat učené sněmovní interpelace a zdvořile si stěžovat na úpadek politické kultury.

Jenže poslankyně Eva Decroix jim v přímém přenosu ukázala, že když už se rozhodnou vlézt do politického bahna, opozice si tam s sebou nepřinese bílé rukavičky, ale pořádně silnou vapku, kterou z nich tu falešnou špínu spláchne během několika málo vteřin.

Její trefné a dnes již legendární přejmenování ministra zahraničí Petra Macinky na „Nicinku“ vyvolalo na sociálních sítích naprosté pozdvižení a okamžitě se stalo virálním hitem.

A reakce paní poslankyně na následné fňukání vládních obhájců byla naprosto odzbrojující. S ledovým klidem a ironickým úsměvem jim vzkázala, že nicinky se zkrátka neděje bez důvodu a na každém šprochu je pravdy trochu.

Tato břitká slovní hříčka totiž trefila pověstný hřebíček přesně po hlavičce a obnažila krutou realitu současné české diplomacie, která se pod Macinkovým vedením smrskla na jedno obrovské, bezvýznamné a trapné nic.

Šéf resortu zahraničí, který místo seriózní mezinárodní práce tráví své dny sepisováním hysterických statusů, urážením hlavy státu a dětinským kličkováním před Ústavním soudem, si totiž jiné označení ani nezaslouží.

Jeho reálný přínos pro prestiž naší republiky za hranicemi je přesně takový, jaký napovídá jeho nová přezdívka. Je to jedna velká nula zahalená do drahého obleku a arogantních řečí. Když ho pak občané na folklorním festivalu ve Strážnici nekompromisně vypískají, pan ministr místo pokory raději uteče z televizních debat a zbytek týdne stráví ublíženým naříkáním nad účty za vládní speciály. Není se co divit, že lidé takovému diletantství tleskat nebudou.

Macinka se sice snaží tvářit jako neohrožený trumpista a velký hráč, ale ve skutečnosti je to jen tragikomická postavička, která neustojí ani dotaz na svůj vlastní rozpočet.

Jeho „mafiánské metody“, před kterými varoval i prezident Pavel, narážejí na tvrdou realitu demokratické kontroly. Eva Decroix mu jedním slovem sebrala veškerou tu falešnou vážnost, kterou si tak pracně budoval v PR dílnách hnutí Motoristé. Ukázalo se, že stačí malý šťouch do přifouknutého politického ega a celá ta vládní křeč se začne sypat jako domeček z karet pod pískotem nespokojených davů.

Kdo by však od Evy Decroix po vlně vládní kritiky čekal nějakou kajícnou omluvu nebo ustrašené couvání, musel by být hluboce zklamán. Politička udělala pravý opak a pod kotlem uražené vládní ješitnosti přitopila s takovou intenzitou, že vládní kádry dodnes lapají po dechu.

S hrdostí a obrovskou grácií totiž veřejně přijala přezdívku, kterou jí v temných kuloárech Strakovy akademie vymysleli její největší nepřátelé. Začala se otevřeně hlásit k titulu DeCruella a na své sociální sítě rovnou pověsila výmluvnou koláž, která u jejího publika sklidila okamžitý a masivní úspěch.

Tímto geniálním marketingovým tahem navíc naprosto nekompromisně pojmenovala a zdemolovala celou tu armádu svých ubohých kritiků. Velmi přesně a bez servítek uvedla, že podivné jméno DeCruella pro ni vymysleli výhradně proruští mužíci, bezpáteřní lháři, političtí kšeftaři a oportunní zbabělci.

Ti všichni teď moc dobře vědí, s kým mají tu čest. Babišovi a Macinkovi poslušní úředníci, kteří jsou zvyklí lidi kolem sebe beztrestně zastrašovat, zaklekávat na nepohodlné firmy a lámat lidské charaktery přes koleno, totiž poprvé narazili na soupeře, který se jich nebojí a dokáže jim zasadit smrtící slovní ránu.

Pro tyto hluboce zakomplexované muže je přítomnost inteligentní, půvabné a po čertech ostré ženy ve vysoké politice tou vůbec největší noční můrou. Nejsou schopni unést, že je žena dokáže rozmontovat na součástky pomocí jediné vtipné koláže a břitkého textu.

Jejich falešný machismus se v tu ránu mění v patetické kňourání o tom, jak je strašně ošklivé komolit něčí vznešené příjmení. Přitom jsou to ti samí lidé, kteří své oponenty bez váhání označují za vlastizrádce, fašisty a bolševiky, kdykoliv se jim to hodí do jejich populistického krámu. Tahle neuvěřitelná dvojí metra a plačtivá nedůtklivost je u vládních představitelů vyloženě k smíchu a Eva Decroix jim toto zrcadlo nastavuje s naprostou elegancí.

Celý tento konflikt nám dává dokonalou sondu do hluboké prázdnoty současné vládní koalice. Na jedné straně tu máme partu z hnutí Motoristé, kde ministr kultury Klempíř zbaběle utíká před lidmi z filmového festivalu ve Varech, v zákulisí zneužívá cizí novináře k falešným selfíčkům a pak se za to musí potupně omlouvat.

Na ministerstvo životního prostředí si tito lidé bezostyšně dosazují osmnáctileté influencery, kteří obhajují otroctví, a rozpočty jim tam hlídají bývalí řidiči bez patřičného vzdělání. A korunu všemu nasazuje slavný poslanec Turek, který do své práce v Radě státního fondu pro jistotu vůbec nedochází, protože má zřejmě plné ruce práce s focením drahých aut na Instagram.

Proti tomuto vládnímu Palermu plnému nekompetentních příbuzných, skrytých svěřenských fondů Radima Fialy z SPD a mafiánských metod Petra Macinky teď stojí politická síla, která mluví moderním, srozumitelným a neuvěřitelně úderným jazykem.

Eva Decroix ukazuje, že s populisty a politickými kšeftaři nelze bojovat pomocí nudných politologických pouček. Je potřeba převzít jejich vlastní zbraně, využít sílu internetové virality a bleskově jim jejich vlastní špínu namlátit zpátky do obličeje. Vládní kádry si zvykly na to, že zákony platí jen pro plebs a pro ně jsou tu tajné trafiky v ČEZu, ale tato éra bezostyšného parazitování na státu se chýlí ke konci.

Reakce jejích fanoušků, kteří ji už dnes nadšeně vidí v křesle budoucí premiérky, dokazuje, že lidé v této zemi zoufale touží po odvážných lídrech s jasným názorem, kteří se nebojí postavit babišovskému holdingu. Vládní garnitura se tak musí připravit na to, že její klidné dny definitivně skončily.

Proti DeCruelle a její odvaze totiž nemá parta „Nicinků“ a „zraněných malých mužů“ vůbec žádnou šanci. Budoucnost patří těm, kteří mají páteř a nebojí se ji v pravý čas narovnat, zatímco vládní sbor dál předvádí jen dětinský úprk před realitou a spravedlivým hněvem vlastních občanů.

Sledovat politiky, jak si berou stát jako rukojmí pro své uražené ego, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu vděčný za drobnou finanční podporu. Slibuji, že ji neutratím za marketingovou kampaň zhrzených premiérů, ale půjde čistě na kávu a provoz mé opotřebované klávesnice. Zdravím všechny příznivce a díky, že v tom jedete se mnou!