Orbánův nejlepší kámoš. Turek se u Brichty rozněžnil jako zamilovaný puberťák

Představte si ten obrázek. Sedíte v podcastu u MMA zápasníka Lea Brichty, obklopeni aurou nekompromisního kritika všeho a všech, který přijel do Bruselu udělat pořádek.

A pak padne dotaz na Viktora Orbána.

Člověk by od „špičkového analytika“ čekal nějakou údernou geopolitickou sondu. Místo toho jsme ale dostali etudu, za kterou by se nestyděla ani fanynka chlapecké kapely v devadesátkách.

„Já Viktora úplně zbožňuju,“ vypadlo z Filipa Turka s blaženým, téměř až zasněným výrazem. A aby té dojemné hrdosti nebylo málo, nezapomněl přidat historku o tom, jak k sobě mají v Evropě vlastně neuvěřitelně blízko.

„Vždycky mi říká: rád tě vidím,“ pochlubil se pan europoslanec s pýchou, přičemž vzápětí musel tak trochu potupně přiznat, že se vlastně zase tak moc dobře neznají, protože on je v politice přece jen „nováček“.

Bystřejší diváci v komentářích pod videem to trefili naprosto přesně, když Turkovo vychloubání přirovnali k legendární scéně z filmu Pupendo. Je to totiž do puntíku stejná energie. Repráky here, dráty here, kazeťák here… a Viktor Orbán taky here.

Je nesmírně komické sledovat, jak málo stačí k pohlazení ega někoho, kdo se jinak tváří jako drsný zachránce starých dobrých pořádků. Orbán pravděpodobně v Evropském parlamentu ze slušnosti letmo pozdraví desítky úředníků denně cestou do bufetu, ale pro českého zástupce Motoristů je to zjevně životní zážitek hodný vyprávění v podcastech.

Leo Brichta to celé mimochodem zakončil lakonickým „Tyjo, to je hustý.“ A běžný divák jen marně tápe, jestli si moderátor ze svého hosta dělal skrytě legraci, nebo tuhle vatu z bruselských chodeb skutečně hltal.

Turkova bezmezná fascinace maďarským autokratem ale vlastně není vůbec žádnou novinkou. Už v minulosti dokázal v televizní Partii s naprosto vážnou tváří prohlásit, že „Viktor Orbán je takovým Václavem Havlem Maďarska“.

Srovnávat mezinárodní symbol boje za svobodu slova a lidská práva s politikem, který si z Maďarska udělal vlastní firmu s ručením omezeným a systematicky likviduje nezávislá média, to už vyžaduje opravdu slušnou dávku ztráty soudnosti.

Nebo možná jen zoufalou snahu zavděčit se svému politickému idolu v naději, že až se potkají příště, třeba si s ním pan „Viktor“ nejen potřese rukou, ale možná se ho konečně i zeptá, jak se vlastně jmenuje.

Dokud Filip Turek s vážnou tváří mluvil jen o objemu válců a spalovacích motorech, mělo to alespoň nějaký reálný základ.

Jakmile se ale začne v pozici vyjukaného bruselského nováčka s jiskrou v oku chlubit tím, že na něj promluvil velký kluk z Maďarska, spíše než respekt to budí upřímný smích. Na sedmnáctileté kluky u obrazovek to možná ještě funguje. Zbytek publika už ale tuhle prázdnou pózu dávno prokoukl.

Děkuji, že jste dočetli až sem! Pokud vás můj dnešní komentář pobavil a souhlasíte s tím, že se česká politika občas mění v dost bizarní fanklub, budu moc rád za váš symbolický finanční příspěvek přes tlačítko pod článkem. Pomůžete mi tak udržet ostré tempo a nadhled.

A určitě mi napište do komentářů vaši teorii: Myslíte si, že z něj Leo Brichta dělal jen skrytě legraci, nebo byli oba z maďarského pozdravu opravdu tak upřímně odvaření? Těším se na diskuzi!