Článek
Jste toho názoru, že si pamatujete, co se dělo v určitý den, kdy vám bylo pouhých šest let? Možná si to myslíte. Víte ale akorát to, co vám mozek naservíroval naposledy, když jste na tu událost mysleli. Je to nekompromisní fakt, kterým vědci omlacují lidstvu o hlavu už nějakou dobu.
Teď už to ale máme černé na bílém a musíme se s tím prostě smířit. Pravda o vaší minulosti zkrátka neexistuje. Paměť zkrátka není videokamera. Není to archiv na pevném disku, kam uložíte soubor a za deset let ho otevřete ve stejném, nedotčeném stavu.
Je to spíš jako hodně zmatený malíř pokojů. Přetře starou omítku novou barvou, a když se ho pak zeptáte, jaký odstín tam byl původně, tak si něco vycucá z prstu. Hlavně aby nevypadal jako amatér. A vy mu to věříte.
Proč? Protože je to vaše hlava.
Mozek jako mizerný střihač
Celý tenhle mechanismus je vlastně docela jednoduchý. Vědci tomu říkají rekonsolidace. Pokaždé, když si na něco vzpomenete, tak tu vzpomínku vytáhnete pomyslně z krabice na půdě, oprášíte ji, chvíli si ji prohlížíte, a pak ji zase špatně zabalíte a vrátíte zpátky. Jenže během téhle cesty tam a zpět se na ni nalepí nánosy.
Vaše aktuální nálada. Nové informace, které jste se od té doby dozvěděli. A třeba i to, co vám zrovna včera vyprávěl soused přes plot. Vezměte si příklad z praxe. Když si včera strýc postěžoval, že děda byl v roce 1980 hrozný morous, a vy jste o tom chvíli přemýšleli, dneska se vám vaše vzpomínka na tehdejší rodinný výlet promítne v úplně jiném světle. Najednou si „živě pamatujete“, že se děda celou cestu mračil. I když byl tehdy ve skutečnosti úplně v pohodě a na benzince vám koupil zmrzlinu.
Je to jako spravovat auto metodou pokus-omyl. Vyměníte jeden díl, ale protože nemáte originální manuál, nacpete tam součástku z úplně jiného modelu. Auto sice nějak jede, ale už to zkrátka není ten samý vůz. Vaše paměť funguje na vlas stejně. Je to slepenec faktů a čiré fikce.
Navíc se ukazuje, že čím častěji si nějakou událost vybavujete, tím víc ji vlastně ničíte. Ano, slyšíte dobře. Opakování v tomto případě není matka moudrosti, ale spíš matka naprosté fabulace. Zkuste si vybavit nějakou oblíbenou historku, kterou vyprávíte na každé rodinné oslavě. S největší pravděpodobností už nemá s realitou společného vůbec nic. Je to jen dokonale vybroušený příběh, který se formoval podle reakcí publika. Když se lidi smáli, přidali jste detail. Když se nudili, něco jste škrtli.
Jste vlastně takový podvědomý stand-up komik vlastní minulosti.
Nostalgie je jen růžový filtr na realitu
Nejhůř to celé odnáší nostalgie. Lidé zkrátka milují vzpomínání na staré dobré časy. Určitě to znáte. Zlaté osmdesátky nebo devadesátky, tehdy bylo všechno levnější, sousedské vztahy lepší a v zimě byl aspoň pořádný sníh.
Nesmysl. Úplný blud. Byla to stejná dřina jako dneska.
Ceny byly nižší jen nominálně, reálně jste na ten nákup nebo auto dřeli v práci mnohem déle. Holky a kluci se vám zdáli atraktivnější jednoduše proto, že jste byli mladší a měli víc energie. A ten sníh? Ano, možná padal víc, ale pamatujete si taky tu rýmu? Pamatujete si, jak jste ho museli v pět ráno házet lopatou z chodníku a u toho nadávali úplně stejně, jako byste nadávali dneska? Ne. Na tu lopatu jste dávno zapomněli, pamatujete si výhradně tu romantickou koulovačku.
Váš mozek je totiž docela šikovný PR manažer. Ochotně vymazává nepříjemné detaily a zvýrazňuje ty hezké, aby se vám na tom světě žilo o něco snesitelněji a neutopili jste se ve vlastních splínech.
Funguje to ovšem i naopak. Pokud máte sklony vidět svět spíše černě, váš vnitřní střihač dělá pravý opak. Maže to dobré a vesele hnojí ty špatné vzpomínky, dokud se z vašeho dětství nestane učebnicové drama pro psychologa. Celá vaše osobní historie je zkrátka zeditovaný sestřih, který se neustále proměňuje podle toho, na co zrovna myslíte a jakou máte zrovna náladu.
A teď si tenhle princip aplikujte na celou společnost. Podívejte se na to, jak národ plošně vzpomíná na různé historické éry. Lidé si nepamatují tehdejší realitu, pamatují si převážně emoce, které v té době cítili. A tyhle emoce si pak zpětně zdůvodňují často naprosto vybájenými detaily. Celé generace tak žijí v iluzi, protože kolektivní paměť neustále přepisuje historii. Snaží se ji uhladit tak, aby ladila se současným světonázorem.
Smíření se s faktem, že jsme chodící fikce
Zní to možná trochu pesimisticky, že? Ale když se s tímhle faktem doopravdy smíříte, ohromně se vám uleví. Garantuji vám to. Přestanete se konečně hádat s manželkou o tom, co kdo přesně řekl před pěti lety na té propršené dovolené pod stanem.
Pravdu totiž nemá ani jeden z vás.
Oba máte v hlavě jen hrubě upravené verze reality. Jsou to mentální záznamy, které prošly tolika filtry, že by se za ně nestyděla ani ta nejvíc umělá hvězdička na sociálních sítích. Je to zarážející představa, že naše vlastní identita, která z velké části stojí právě na paměti, je postavená na takhle vratkých základech. Že to, kým dnes vlastně jsme, závisí jen na tom, jak moc kreativně náš mozek včera lhal, když jsme usínali.
Ale když se nad tím zamyslíte bez emocí, je to taky velmi osvobozující. Pokud totiž naše minulost není vytesaná do kamene a dá se tak snadno ohýbat, možná není zas tak těžké změnit to, jak se díváme na naši přítomnost.
Navíc, ruku na srdce, celý tenhle moderní vědecký objev jen suše potvrzuje to, co už léta víme z praxe. Když se potkají tři známí a baví se o tom, jak před lety opravovali střechu na chalupě, každý si to pamatuje úplně jinak. Každý si hraje na hlavního hrdinu, který to tam tehdy celé odedřel, a každý tomu svému příběhu stoprocentně věří. Věda nám zkrátka jen dodala kulaté razítko na to, že si všichni občas vymýšlíme. A lžeme u toho hlavně sami sobě.
Takže až si příště budete prohlížet staré fotografie a pocítíte ten známý hřejivý pocit nostalgie u srdce, mějte se na pozoru. Připomeňte si, že se vlastně vůbec nedíváte na svou skutečnou minulost. Díváte se jen a pouze na pěknou pohádku. Pohádku, kterou vám přesně v ten daný moment vygeneroval váš vlastní mozek, aby vás udržel v dobré náladě a chránil vaši psychiku před zbytečnými otřesy.
A možná bychom za to měli být rádi. Kdybychom si totiž pamatovali věci absolutně čistě a přesně tak, jak se reálně staly, nejspíš by to byla docela otrava. Nebo by to bylo tak frustrující, že bychom se z toho zbláznili. Buďme tedy shovívaví k sobě i k ostatním lidem kolem nás. Naše mozky zkrátka dělají, co můžou, aby tenhle život vypadal o něco líp, než jaký občas reálně je.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že váš mozek tuhle informaci do zítřka nepřepíše na to, že jste místo mého blogu četli kuchařku na nedělní bábovku. Pokud se vám moje nefiltrované, lehce rýpavé a občas i tvrdě pravdivé výlevy líbí, zvažte symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Pomůže mi to uvolnit ruce, abych mohl dál pálit do mýtů a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu.
