Článek
Vzduch najednou voní trochu víc po hlíně a večer už si na terase raději berete svetr. Přichází to plíživě, ale neomylně. Úderem konce srpna se celá republika přepne do módu nedělního podvečera.
Znáte ten pocit. Je pět odpoledne, víkend vlastně ještě běží, ale vy už vnitřně skládáte montérky a chystáte se na pondělní ranní poradu. Konec srpna je přesně tahle svíravá pachuť, jen brutálně roztažená do makro měřítka.
Úzkost, kterou si pěstujeme od dětství
Popravdě, nedává to vůbec žádný smysl. Většina z nás už má dávno hypotéky, šediny a trvalý příkaz na stavebko. Přesto v nás přelom srpna a září startuje stejné kroucení v žaludku, jaké jsme měli v deseti letech.
Odborníci tomu říkají anticipační úzkost. Mozek prostě na plné obrátky předjímá hrozbu, která reálně neexistuje.
Je to čistý, hluboce zakořeněný pavlovovský reflex. Od šesti do dvaceti let do nás systém tloukl jasnou rovnici. Červenec a srpen znamenají volnost, flákání, rybník a jízdu na kole. Září je budík v šest, domácí úkoly, přezůvky a naprostý konec srandy.
Tenhle dětský software v nás běží na pozadí dál, i když už je nám čtyřicet.
Falešný deadline z papírnictví
Vtip je v tom, že dospělý život žádné prázdniny nemá. Ruku na srdce, to léto zas taková svoboda nebyla. Kličkovali jste v kolonách na D1 cestou do Chorvatska, v práci lepili směny za kolegy na dovolené a na úřadech stejně nikdo nefungoval, protože paní u přepážky jela na Mácháč.
Nic zásadního se s prvním zářím vlastně nemění. Jen v supermarketech přesunou grilovací brikety dozadu a dopředu narvou sešity s krtečkem.
Přesto se podvědomě chystáme na náraz. Vytváříme si umělý psychologický deadline, že do konce prázdnin se musí absolutně všechno stihnout. Na rovinu, nemusí.
Jak tenhle matrix konečně nabourat
Obrana je překvapivě primitivní. Stačí vlastní mozek přistihnout při činu a racionálně se mu vysmát. Jakmile na vás padne ta srpnová tíseň, pojmenujte si, odkud fouká vítr. Uvědomte si, že vás nečeká zkoušení z matiky ani písemka z dějáku. Váš dospělý provoz běží lineárně pořád dál, nezávisle na tom, jaké barvy zrovna padají ze stromů.
A víte co? To opravdové dospělácké volno často začíná až ve chvíli, kdy odvezete děti do školy, opadne urputný letní shon a svět se vrátí do normálních kolejí.
Září není konec svobody. Je to jen měsíc, kdy je konečně zase čas zajít v klidu na pivo bez toho, abyste museli o židli na zahrádce bojovat s hordou turistů a uřvaných rodinek.
Pozorovat ten každoroční celospolečenský křeč, kdy se všichni tváří, jako by měl prvním zářím skončit svět a my museli do té doby stihnout úplně všechno, je vlastně docela zábavná sociologická sonda. Jestli vám můj pohled na věc ušetřil trochu zbytečných nervů, zvažte drobnou podporu mé tvorby. Vaše peníze nepadnou na nové přezůvky ani na učebnice vlastivědy. Půjdou čistě na kofein a provoz mého psacího stroje, abych se tu do podobných absurdit mohl trefovat i dál. Díky!
