Poklony do Šanghaje. Tomio Okamura učí Česko správně ohýbat hřbet

Lídři současné koalice neustále mluví o národní hrdosti, suverenitě a o tom, jak nenechají nikoho diktovat České republice podmínky. Jenže jakmile se otevře obrovský čínský trh, veškerá vlastenecká rétorika se jaksi vypaří.

Tomio Okamura sbalil dvacítku podnikatelů a vyrazil jako první vrcholný ústavní činitel po dlouhých letech na velkolepé turné po Říši středu.

V Šanghaji pak před místními papaláši s dojemným úsměvem vykládal, jak zřetelně uznáváme politiku jedné Číny a jak je skvělé, že na to soudruzi v Pekingu tak slyší. Je to kouzelná transformace nekompromisního rváče v poddajného obchodního cestujícího.

Kontrast mezi minulou a současnou vládní garniturou nemůže být plastičtější. Když předseda Senátu Miloš Vystrčil plánoval svou cestu na Tchajwan, nová vládní většina mu ani neschválila vládní speciál.

Šéf horní komory tak musel do Asie letět obyčejnou linkou jako běžný turista. Do Šanghaje však předseda sněmovny Okamura samozřejmě odletěl s veškerou vládní parádou a státním servisem.

Z bezpečné vzdálenosti několika tisíc kilometrů pak do médií kázal, že s oficiálními cestami na demokratický ostrov nebude současná koalice nikdy souhlasit. Vystrčil přitom celkem trefně varoval, že bychom v Pekingu neměli vystupovat v roli poníženého vazala. Jenže vládní delegace má zjevně pocit, že hluboký předklán je ten nejlepší ústavní postoj pro rozvoj zahraničních vztahů.

Aby v tom Okamura nezůstal sám, už teď se na stejnou štaci chystá ministr Karel Havlíček. Vládní stratégové to celému národu vysvětlují s vážnou tváří přes pojem pragmatismus.

Údajně musíme vyvažovat a dělat věci s chladnou hlavou. Dá se prý udržet skvělý vztah s Tchajwanem a zároveň velmi dobrý vztah s pekingskou lidovou republikou.

Je to roztomilá iluze. Čínská komunistická strana totiž na žádné složité vyvažování nevěří. Vyžaduje absolutní poslušnost a hlasité opakování svých pouček. Vládní politici se tak tváří jako geniální šachisté, ale ve skutečnosti jen poslušně plní noty, které jim Peking nadiktoval.

Když se podíváme na čistá ekonomická data, celá ta čínská pohádka dostává ještě hořčí příchuť. Z Číny k nám sice proudí obrovské množství levného zboží a součástek, bez kterých se evropský průmysl momentálně neobejde. Jenže strategické investice, výzkum, polovodiče a chytré technologie k nám plynou právě z Tchajwanu.

Vládní koalice tak vyměňuje reálnou technologickou spolupráci s demokratickým partnerem za příslib, že nám Peking možná prodá o něco levnější plastové hračky a fotovoltaické panely. Je to klasická ukázka politické slepoty, kdy se okamžitý marketingový efekt nadřazuje dlouhodobé bezpečnosti a stabilitě státu.

Česká zahraniční politika tak opět ukazuje svou nejsmutnější tvář. Místo toho, abychom drželi jasnou, čitelnou a hodnotově ukotvenou linii, skáčeme od jednoho extrému k druhému. Zatímco senátoři budují spojenectví s vyspělými demokraciemi, vedení sněmovny a vláda raději jezdí skládat poklony autoritářskému režimu.

A ještě se u toho popadají za ramena, jak geniálně to s Pekingem vyjednali. Výsledkem této schizofrenie je jen zmatek u našich západních partnerů a pobavené úsměvy čínských pohlavárů. Ti moc dobře vědí, že českou politickou reprezentaci lze opít rohlíkem a pár sliby o společném obchodu.

Sledovat politiky, jak při cestách na Východ okamžitě ztrácejí svou hlasitě proklamovanou hrdost a ohýbají hřbet před autoritářským režimem, vyžaduje silný žaludek. Pokud vás mé glosy baví, budu obrovsky vděčný za symbolický příspěvek na moji tvorbu. Slibuji, že vybrané peníze neutratím za letenky do Šanghaje ani za nákup čínských fotovoltaických panelů, ale půjdou čistě na silnou kávu a provoz mé neustále opotřebovávané klávesnice. Obrovsky děkuji, že tu politickou komedii čtete se mnou!