Článek
Zápas mezi Hradcem Králové a Slavií spěl k remíze, avšak v závěru se v Malšovické aréně děly pořádné věci. Slavia v 88. minutě přišla o vyloučeného Youssoupha Mbodjiho. Hradec následně po hře rukou Erika Prekopa získal výhodu pokutového kopu.
A kapitán Slavie Jan Bořil okamžitě přemýšlel nad tím, jak by soupeře rozhodil. Rozhodčí Dalibor Černý jednal přesně podle pravidel a udělil Bořilovi žlutou kartu, kvůli čemuž v hráči Slavie bouchly saze.
Uvědomil si, že se jedná o čtvrtou žlutou kartu v sezoně (následoval by trest na jedno utkání) a ztratil s rozhodčím nervy. Podle zápisu sudího na něj řval „Za co jsi mi dal tu kartu?!“ Konfrontační tón, agresivní řeč těla, nerespektování autority. Následovala logická druhá žlutá a červená.
Tím to ale neskončilo. Skutečné dno celého incidentu přišlo až ve chvíli, kdy vyloučený Bořil směrem k hlavnímu arbitrovi pronesl výhrůžku:„Počkej uvnitř.“
Tohle už nemá s fotbalem nic společného.
Jsou to manýry z vesnické pralesní ligy, ne chování hráče aspirujícího na zisk mistrovského titulu. Aby toho nebylo málo, Bořil chtěl dál pokračovat v konfliktu s hradeckým Filipem Čihákem a musel ho násilím krotit vlastní spoluhráč Erik Prekop.
Je zcela pochopitelné, že byl Bořil frustrovaný. Dříve v zápase spálil stoprocentní tutovku, kterou by za normálních okolností s přehledem proměnil. Brankář Zadražil ho vychytal vleže a tato zahozená šance Slavii v konečném zúčtování mrzela stejně jako vyloučení.
Ale frustrace ze sportovního nezdaru prostě nemůže a nesmí ústit ve verbální agresi a vyhrožování rozhodčím.
Kapitánská páska jako alibi?
Jan Bořil není jen řadový hráč. Je to kapitán Slavie. Klubu s obrovskou historií, obrovskou fanouškovskou základnou a obrovským vlivem na mladou generaci. Co si z nedělního večera odnese desetiletý kluk, který hraje za žáky a má Bořilův plakát nad postelí?
- Že když uděláte chybu, je v pořádku svalit vinu na okolí.
- Že když se nedaří, řešením je řvát na arbitra z deseti centimetrů.
- Že vyhrožování fyzickou konfrontací v tunelu je normální součástí sportu.
Není. V profesionálním sportu je to hrubě nepřípustné. Od kapitána se očekává, že bude štítem týmu, ne jeho demoliční koulí. Když šla Slavia do deseti, bylo úkolem lídra zkonsolidovat zbývající hráče a pokusit se přežít závěr utkání.
Bořil místo toho poslal svůj tým do devíti a de facto tak Hradci daroval tříbodový zisk na stříbrném podnose.
Fanoušci se na sociálních sítích oprávněně zlobí na vedení klubu a žádají vyjádření Jaroslava Tvrdíka. A jejich volání po odborné pomoci pro hráče je lidsky naprosto srozumitelné.
Emoce k fotbalu neodmyslitelně patří a bez nich by to byl jen sterilní běh za míčem. Ale role lídra spočívá právě v tom, že umí tyto emoce ovládat ve chvílích, kdy všem ostatním tečou nervy. Bořil v této zkoušce propadl na celé čáře.
Anketa
Recidivista v sešívaném dresu
Abychom byli spravedliví, Jan Bořil si zaslouží obrovský respekt za svou fotbalovou cestu. Jeho návrat na trávníky po devastujícím zranění chrupavky, kdy mu lékaři prorokovali konec kariéry, je jedním z největších příběhů lidské vůle v novodobé historii české ligy.
Je to neskutečný dříč, bojovník, který na hřišti nechá plíce. Jenže tato mince má i svou odvrácenou, mnohem temnější stranu. Nejde totiž zdaleka o první případ, kdy se jeho bojovnost přetavila v toxickou agresi.
Pamětníci i běžní fanoušci si jistě vybaví jeho roli v několika vyhrocených pražských derby, kde se v minulosti aktivně zapojoval do hromadných potyček a strkanic. Ať už šlo o legendární rvačky s tehdejším sparťanským kapitánem Ladislavem Krejčím, nebo o zbytečné konflikty v evropských pohárech.
Bořil má dlouhodobě image „zlého muže“, který hraje na hraně a často za ní. Někdy to tým vyburcuje, ale jak se ukazuje, čím dál častěji to týmu podráží nohy. V pětatřiceti letech už nelze jeho chování omlouvat mladickou nerozvážností.
Měl by být mentorským pilířem kabiny, místo toho se v krizových momentech chová jako neřízená střela.
Slavii teď čeká extrémně náročný závěr sezony s náskokem „pouhých“ pěti bodů na druhou Spartu a derby za dveřmi. Pokud chce Jindřich Trpišovský dovést svůj tým k vytouženému titulu, bude muset vyřešit nejen taktické nedostatky, ale především disciplínu.
Díky, že jste dočetli až sem a nešli u toho z frustrace seřvat nejbližšího rozhodčího. Emoce k fotbalu patří, o tom se nepřu. Ale pokud vám dává smysl, že hrát si v boji o ligový titul na neřízenou střelu je prostě čistá hloupost, budu moc rád za vaši podporu. Symbolický příspěvek mi pomůže dál bez servítků šťourat do podobných disciplinárních přešlapů, kterými si tuzemské kluby dobrovolně podkopávají nohy.
