Článek
Televizní kritici se mohou přetrhnout. Neustále nám cpou do hlavy, že se právě nacházíme v absolutním vrcholu televizní tvorby. Streamovací giganti na nás každý týden chrlí projekty s rozpočty, za které by se dala postavit dálnice.
Scénáře jsou propracované do posledního detailu. Herci podávají oscarové výkony přímo v našich obývácích. Zkrátka a dobře, máme na dosah ruky ty nejkvalitnější seriály, jaké kdy spatřily světlo světa.
A jak na tuto velkolepou nabídku reagujeme my, běžní diváci?
Po celodenní šichtě přijdeme domů, svalíme se na pohovku a zapneme Přátele. Znovu. Potisící. Sledujeme, jak se Ross snaží narvat do kožených kalhot, a úplně ignorujeme ten zbrusu nový severský thriller, o kterém teď všichni mluví.
Známe každou repliku. Víme naprosto přesně, kdy zazní to slavné „Měli jsme pauzu!“. Víme, že Joey zase sní úplně všechno, co není přibité k podlaze. Známe choreografii jejich ranního tance u fontány lépe než rodná čísla vlastních dětí.
Otázka zní jasně. Jsme jen banda kulturních barbarů, co nedokáže ocenit skutečné umění, nebo je za tímto hromadným únikem do devadesátek něco mnohem hlubšího? Jako člověk, který má plné zuby věčného předstírání nadšení z každé nové artové produkce, vám to řeknu naprosto narovinu. Je to čistá pudová sebeobrana.
Prestižní seriál jako neplacená druhá směna
Ty nové, vysoce hodnocené seriály jsou po řemeslné stránce bezpochyby skvělé. Vyžadují ale jednu zásadní věc. Vaši stoprocentní pozornost.
Sledovat dnešní prestižní drama je jako nastoupit na druhou, tentokrát neplacenou směnu. Musíte si pamatovat propletené rodinné vztahy, politické intriky, skryté motivace a ještě u toho dešifrovat, jaký filozofický přesah má to, že hlavní hrdina celou epizodu mlčí a zírá do zdi. To není odpočinek. To je normální mentální dřina.
Když večer konečně zaklapnete notebook, máte mozek vyždímaný jako citron. V práci po vás neustále někdo něco chtěl, museli jste řešit nedoplatky za plyn, nakoupit a do toho vám třikrát volal operátor s neodolatelnou nabídkou. Váš nervový systém jede na výpary. V takovém stavu prostě nemáte mentální kapacitu na to, abyste pitvali složitá morální dilemata antihrdinů.
Nový seriál od vás drze požaduje emoční investici. Musíte si složitě budovat vztah k úplně novým postavám a riskovat, že vám je scenáristé v půlce série zabijí. To stojí spoustu energie. A tu energii vy večer zkrátka nemáte.
Přátelé naproti tomu fungují jako vaše oblíbená stará hospoda. Nemusíte tam nic zkoumat. Jakmile vejdete, hostinský už vám točí vaše oblíbené pivo, usadíte se na svůj ošoupaný flek a je vám dobře. Je to naprostá automatika. Nemusíte přemýšlet. Můžete prostě jen bezhlavě existovat.
Ochromující teror dálkového ovladače
Pak je tu další obrovský problém dnešní doby. Ta paralyzující nutnost si neustále vybírat.
Když jsme měli k dispozici čtyři televizní kanály, brali jsme to, co právě vysílali. Dnes otevřete Netflix a zavalí vás nekonečný katalog, který nemá začátek ani konec. Na výběr máte tisíce hodin obsahu. A to je pro náš unavený mozek naprostá katastrofa.
Odborníci tento stav označují jako únava z rozhodování.
Vaše vůle a schopnost se rozhodovat fungují jako baterie v telefonu. Každé malé rozhodnutí během dne – od výběru pečiva k snídani až po schvalování smluv v kanceláři – vám ubírá procenta.
Když večer dosednete na gauč, svítí vám v hlavě červená kontrolka. Baterie je na jednom procentu. Mozek rezolutně odmítá vyhodnocovat recenze na ČSFD a srovnávat, jestli by vás víc bavilo historické drama o britské monarchii, nebo dystopické sci-fi z roku 2300.
Spustit první epizodu neznámého seriálu znamená podstoupit obrovské riziko. Co když to bude nuda? Co když právě promarníte jedinou volnou hodinu svého dne u naprosté blbosti?
V tu chvíli se byt v Greenwich Village jeví jako jediná logická volba. Sázíte na naprostou jistotu. U Moniky v kuchyni na vás nečeká žádné zklamání. Je to transakce, u které přesně znáte výsledek ještě předtím, než zmáčknete tlačítko.
Central Perk jako dokonalý psychologický kryt
Proč ale právě Přátelé? Je to jednoduché. Tento seriál ztělesňuje naprosté bezpečí.
Žijeme ve světě, který připomíná permanentní jízdu na horské dráze. Ekonomika lítá nahoru a dolů, zprávy se hemží katastrofami a vy se musíte každé ráno adaptovat na nějakou novou krizi. Naše realita je zatraceně křehká a nepředvídatelná.
Přátelé jsou pravý opak. Je to hermeticky uzavřená bublina z devadesátých let. Nikdo tam neřeší globální oteplování, nikdo nehypnotizuje displej chytrého telefonu. Jejich největším životním problémem je, že někdo někomu v práci snědl sendvič s krocením masem, nebo že si někdo koupil příliš těsné kalhoty.
Tyto banální problémy fungují na naši psychiku jako hojivý balzám.
U Přátel máte naprostou garanci, že každá krize bude vyřešena maximálně do dvaadvaceti minut, a to pokud možno vtipnou pointou. Nikomu se nestane nic doopravdy zlého. Svět tam dává dokonalý smysl, panuje v něm spravedlnost a přátelství nakonec vždycky všechno zachrání.
Návrat k Rachel a ostatním tak není žádným důkazem lenosti. Je to regulérní obranný mechanismus. Je to psychologický kryt, do kterého se schováváme před realitou, která na nás klade příliš velké nároky. Je to obrovská, měkká deka utkaná z nostalgie.
Takže až se vás příště bude nějaký televizní snob ptát, proč zase koukáte na to, jak Joey učí studenty hrát divadlo, nenechte se zahanbit. Odpovězte mu jednoduše. Děláte to proto, abyste si zachovali zdravý rozum. A upřímně? Je to pořád levnější než platit si psychoterapeuta.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nešli si místo toho raději po stopadesáté pustit epizodu s vánočním pásovcem. Pokud se vám moje rýpání líbilo, zvažte prosím symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Pomůže mi to věnovat tomu, co má smysl. Díky moc!
