Článek
Dívám se na displej telefonu. Svítí tam jméno mého dobrého známého. Co udělám? Zvednu to? Ne, automaticky palcem švihnu po displeji a hovor odmítám. Vteřinu nato mi v hlavě blikne kontrolka viny. „Zavolám mu později,“ lžu sám sobě.
Nezavolám. Napíšu mu zprávu.
Nebo, což je ještě horší a k čemu se v poslední době uchyluji čím dál častěji, mu nahraju hlasovku. A nejsem v tom sám. Jsme národ, který vlastní nejmodernější komunikační zařízení v historii, ale paralyzuje nás představa, že bychom je použili k tomu, k čemu byla původně určena. K mluvení.
Je to fascinující paradox. V telefonním seznamu máme stovky kontaktů, na sociálních sítích tisíce „přátel“, ale když telefon zazvoní bez předchozího ohlášení, spouští se v nás panická reakce.
Jako by nám volal exekutor nebo tchyně s nabídkou nedělního oběda. Proč jsme se stali generací, která se raději schová za pětiminutový, sebestředný monolog nahrávaný do WhatsAppu, než aby riskovala dialog v reálném čase?
Pohodlí pro mě, peklo pro tebe
Hlasové zprávy jsou rakovinou moderní komunikace. Tváří se jako geniální vynález, který šetří čas. Ale čí čas šetří? Jenom toho, kdo je posílá. Je to sobecký akt par excellence. Nahrát zprávu je rychlé, pohodlné.
Nemusíte se soustředit na reakci druhé strany, můžete blekotat, dělat pauzy, přemýšlet za pochodu, klidně u toho jíst rohlík. Je to prostě digitální obdoba toho, když někomu hodíte na zahradu pytel odpadků a čekáte, že si ho přebere.
Příjemce takové zprávy je na tom ale opačně.
Musí si najít čas, kdy si ten váš pětiminutový výlev, kde podstata věci zabírá patnáct vteřin, poslechne. Nemůže ho rychle proletět očima jako textovku. Pokud je v hlučném prostředí nebo v kanceláři, má smůlu.
Musí hledat sluchátka nebo telefon přikládat k uchu jako blbec. Hlasovka je ultimátní nerespektování času a prostoru toho druhého.
Ztráta odvahy k dialogu
Kořen problému leží hlouběji než jen v lenosti. Bojíme se okamžité reakce. Skutečný hovor je nepředvídatelný. Vyžaduje, abychom byli „tady a teď“, abychom naslouchali a reagovali okamžitě. Co když řeknu něco trapného? Co když mě ten druhý zaskočí otázkou? Co když vznikne to trapné, tiché ticho?
Při nahrávání hlasovky máte absolutní kontrolu.
Je to bezpečná zóna, kde nehrozí konfrontace. Můžete nahrávku smazat a nahrát ji znova, dokonalejší. Je to digitální kurátorství vlastní osobnosti. Jenže vztahy se nebudují na dokonalých, předpřipravených monolozích.
Budují se na té nedokonalosti, chaosu a autenticitě živého rozhovoru. Tím, že se vyhýbáme hovorům, ztrácíme schopnost řešit problémy, improvizovat a emočně se napojit na druhé. Zůstáváme jen izolovanými ostrovy, které k sobě posílají láhve s digitálními vzkazy.
Falešný pocit spojení a realita
A tak dál sbíráme kontakty, lajkujeme fotky z dovolených a posíláme si hlasové zprávy. Máme falešný pocit, že jsme v kontaktu, že víme, co se v životech našich přátel děje. Ale víme to? Víme jen to, co nám chtěli pustit skrze svůj digitální filtr.
Když se konečně jednou za rok sejdeme u piva, často si nemáme co říct.
Všechno důležité jsme si přece už „poslali“. Jenže pocit, když někoho slyšíte se smát vteřinu poté, co řeknete vtip, nebo když cítíte váhání v jeho hlase, když mluví o problémech, ten do hlasovky nezabalíte.
Ten zažijete jen při hovoru. Možná je na čase přestat být zbabělci a zase zvednout ten zatracený telefon. Svět se kvůli tomu nezboří.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že vám u toho nezačal zvonit telefon, protože by vás z toho pravděpodobně trefil šlak. Pokud se vám moje úvahy o naší kolektivní sociální fobii líbily, zvažte, prosím, symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Každá koruna mi uvolňuje ruce a dovoluje mi psát tak, jak mi zobák narostl, bez ohledu na korektnost nebo inzerenty.
