Článek
Praskne vám stoupačka, nebo nedejbože potřebujete vymalovat byt. Otevřete internet a začnete obvolávat. První to nevezme. Druhý vám řekne, že má čas v příštím pětiletí. Třetí vás sjede, že voláte v nevhodnou dobu. A čtvrtý? Ten sice slíbí, že přijde, ale vy v koutku duše víte, že je to padesát na padesát.
Spíš šedesát na čtyřicet, že se neukáže a ani nezvedne telefon. Vítejte v realitě roku 2026. V době, kdy se role obrátily.
Dřív platilo „náš zákazník, náš pán“. Dneska to zní jako vtip z hluboké totality. Pánem je tu ten, kdo drží v ruce hasák nebo zednickou lžíci. My ostatní, co umíme jen bušit do klávesnice nebo prodávat teplou vodu, jsme se stali prosebníky.
Stojíme v řadě, v ruce žmouláme tisícovky a doufáme, že se nad námi řemeslník slituje. Je to bizarní divadlo, které hrajeme všichni, a přitom nás všechny neskutečně štve.
Tady velím já, ty jen plať a mlč
Je to fascinující psychologický fenomén. Přijde k vám domů člověk, kterému za pár hodin práce vysázíte na ruku víc, než si průměrný úředník vydělá za týden. A přesto máte pocit, že ho otravujete. Že byste mu měli uvařit kafe, nabídnout oběd a možná mu i pomasírovat záda, aby se neurazil a práci dodělal.
Kde se vzala ta arogance? Ta jistota, že si mohou dovolit cokoli?
Odpověď je jednoduchá: trh. Čistá, surová nabídka a poptávka. Řemeslníků je málo. Sakramentsky málo. Zato lidí, co mají obě ruce levé a potřebují něco spravit, je víc než dost. A tak si trh našel novou rovnováhu. Rovnováhu, ve které má navrch ten, kdo umí vzít do ruky nářadí. Oni to vědí. A my to víme taky. Proto držíme hubu a krok.
Zažili jsme to všichni. Domluvíte si termín na osmou ráno. V devět nic. V deset nic. V jedenáct řemeslník zavolá, že mu do toho něco vlezlo (pravděpodobně kšeft, kde mu slíbili o tisícovku víc). A vy?
Vy tam stojíte jako blbci, vzali jste si dovolenou, přestěhovali nábytek a nezmůžete se na nic víc než na rezignované „tak kdy tedy můžete?“. Protože víte, že když se ozvete, pošle vás do háje a vy budete hledat znova. A nenajdete nikoho.
Je to jako kupovat auto v Tuzexu. Musíte mít známosti, musíte mít štěstí a musíte mít připravený úplatek. Bez doporučení od souseda se s vámi nikdo ani nebaví. „Jo, vy jste od pana Nováka? Tak to jo, to se můžu podívat v úterý.“
Maturita jako poukázka na úřad práce
Pamatujete si na devadesátky? Každý musel mít maturitu. Každý musel jít na vysokou. Řemeslo bylo pro ty, co se špatně učili. „Koukej se učit, nebo skončíš u lopaty!“ hrozili nám rodiče.
No, tak jsme se učili. Máme zástupy politologů, sociologů, marketérů a genderových specialistů. Lidé s tituly, kteří neumí vyměnit žárovku, natož opravit kapající kohoutek.
A mezitím stará garda řemeslníků vymírá nebo odchází do důchodu. A mladí? Ti se do montérek nehrnou. Proč by se taky potili v prachu, když můžou sedět v klimatizovaném kanclu a tvářit se důležitě u PowerPointových prezentací.
Jenže PowerPoint stoupačku nespraví. A tak se stalo, že šikovný obkladač si dneska vydělá víc než průměrný manažer střední úrovně. A to mluvím o legálních penězích. O tom, co se děje „bez papíru“, raději pomlčím.
Je to veřejné tajemství, na kterém parazituje celý systém. Stát přichází o daně, ale my jsme rádi, že ušetříme DPH a že to vůbec někdo udělá. Je to tichá dohoda mezi zákazníkem a řemeslníkem. Dohoda z nouze.
Zbyly nám oči pro pláč a prázdná peněženka
Nečekejte ode mě zázračné řešení. Žádné není. Tenhle problém se vařil třicet let a za rok se nevyřeší. Můžeme sice doufat, že se školství probere a začne masivně podporovat učňovské obory, ale to je běh na dlouhou trať. Mezitím budeme dál rukojmími lidí v montérkách.
Zbyly nám jen dvě možnosti. Buď se smíříme s rolí prosebníků a budeme dál platit nekřesťanské peníze za průměrnou, často i odfláknutou práci. Budeme dál tolerovat pozdní příchody, nedodržené termíny a arogantní chování. Protože jiná cesta není.
Nebo se vrátíme ke kořenům. Koupíme si nářadí, pustíme si YouTube a začneme se učit. Zjistíme, že vyměnit baterii není jaderná fyzika a že vymalovat pokoj zvládne i cvičená opice, když má dost trpělivosti.
Jasně, do rozvodů elektřiny nebo plynu bych se nepouštěl, pokud nechci vyletět do povětří. Ale spoustu věcí, za které dneska platíme tisíce, bychom zvládli sami. Kdybychom nebyli líní a pohodlní.
Možná je to ta jediná cesta, jak vrátit řemeslníky zpátky na zem. Ukázat jim, že je sice potřebujeme, ale že se bez nich dokážeme v nouzi obejít. Že jejich zlaté ruce mají cenu, ale jejich arogance je neprodejná.
Do té doby si ale nachystejte peněženky, dobré nervy a trénujte prosebný pohled. Budete ho potřebovat. A možná, když budete mít štěstí, řemeslník přijde i včas. Ale raději na to nesázejte.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že mezitím u vás doma nic neprasklo a nemuseli jste volat řemeslníkovi. Pokud se vám moje břitké názory a odhalování reality líbí, zvažte, prosím, symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Každá koruna mi uvolní ruce a umožní mi dál pálit do mýtů, servírovat vám pravdu čistě, bez obalu a bez toho, abych musel někoho prosit o termín.
