Článek
Tenhle pohled zná téměř každý, kdo někdy vyrazil na dovolenou k moři. Přijedete na místo, zaplatíte nekřesťanské peníze, dostanete na ruku barevný plastový náramek a těšíte se na zasloužený klid.
Ráno se probudíte, slunce teprve začíná pálit, jdete se projít k bazénu a čekáte prázdnou oázu. Místo toho vás čeká pohled na dokonalou absurditu. Desítky lehátek srovnaných v úhledných řadách a na každém z nich leží pečlivě srovnaná osuška. Nikde ale není ani živáček. Jen ticho, voda a froté.
Díváte se na to a říkáte si, jací jsou ti lidé sobci. Nadáváte na německé turisty, britské turisty, ruské turisty, prostě na kohokoliv, kdo vás zrovna napadne. A pak jdete na pokoj, nařídíte si budík na zítřejší ráno a uděláte úplně to samé.
Je to nemoc, kterou se nakazíme hned u vchodu do hotelu. Psychologie nedostatku funguje naprosto spolehlivě a náš mozek okamžitě přepíná do režimu boje o přežití. Máme sice plné stoly jídla od rána do večera, ale prostor kolem bazénu je omezený.
Zvlášť ten prostor, který je dostatečně blízko k baru, aby se pro pivo nemuselo daleko, a zároveň dostatečně daleko od dětského brouzdaliště, aby vám nepraskla hlava.
Funguje to úplně stejně jako parkování před nákupním centrem těsně před Vánoci. Všichni nenávidí řidiče, kteří zaberou dvě místa nebo krouží deset minut, aby ušetřili dvacet metrů chůze. Ale jakmile vidíme volné místo hned u vchodu, vrhneme se tam hlava nehlava.
U bazénu je to podobné, jen místo plechů a motorů používáme plážové osušky. Osuška hozená na plastové lehátko totiž funguje jako jasný signál k zabrání území.
Matematika sobectví a vězňovo dilema
Pojďme se na tenhle fenomén podívat očima matematiky, konkrétně skrze takzvané vězňovo dilema z teorie her. Zní to složitě, ale v podstatě jde o úplně obyčejný selský rozum.
Představte si situaci, kdy by se všichni hosté v hotelu racionálně domluvili a nikdo by nenosil ručníky ven před devátou hodinou ranní. Výsledek by byl naprosto fantastický. Všichni by se krásně vyspali, nasnídali a pak by v klidu sešli k vodě. Každý by si našel místo. Možná by to nebylo úplně to nejlepší místo pod slunečníkem, ale každý by měl kde ležet.
To je ideální svět, který ovšem tvrdě naráží na lidskou povahu. Vy totiž jednáte jako jednotlivec a máte na výběr dvě možnosti. Buď budete ten slušný a dorazíte až po snídani, nebo budete ten sobecký a hodíte si tam věci ještě za tmy.
Když se zachováte slušně a všichni ostatní sobecky, skončíte s ručníkem na rozpáleném betonu u zadního vchodu. Když se zachováte sobecky a ostatní slušně, získáte to nejlepší místo v celém resortu. A když se všichni zachovají sobecky, všichni sice mají lehátko, ale všichni musí vstávat v pět ráno, jsou nevyspaní, naštvaní a unavení.
A protože u bazénu v plavkách nemůžete věřit absolutně nikomu, uděláte jedinou logickou věc. Zvolíte sobeckou variantu, abyste minimalizovali riziko, že o dovolené budete spát na zemi. Odstartujete tím masové závody ve zbrojení, kde se platí spánkem a odměnou je kousek napnuté síťoviny na hliníkové konstrukci.
Personál dělá mrtvého brouka
Tohle kolektivní šílenství má samozřejmě řešení a hoteliéři ho znají. Často narazíte na všudypřítomné cedule s upozorněním, že personál před osmou hodinou všechny položené věci bez milosti zabaví.
Vypadá to hezky na papíře, ale realita je úplně jinde. Zkuste se vžít do role průměrného zaměstnance hotelu, který bere mizerný plat a jeho hlavní motivací je nějak přežít směnu.
Opravdu si myslíte, že tenhle člověk půjde dobrovolně sbírat cizí majetek a pak se bude u recepce hádat se vzteklým turistou v žabkách? Ani náhodou. Raději se podívá jinam, uklidí prázdné kelímky z předchozího večera a nechá to plavat. Hosté to moc dobře vědí, takže cedule ignorují a v klidu dál operují pod rouškou ranní tmy.
Některé resorty zkouší zavést placené rezervace lepších míst. To už se blíží k nějakému rozumnému kompromisu, protože si prostě zaplatíte za klidný spánek. Ale hned se ozvou hlasy, že to je nespravedlivé vůči těm, kteří už tak zaplatili za zájezd celou svou výplatu a teď by měli doplácet další peníze za něco, co má být samozřejmostí.
Nejkomičtější na celé věci jsou pak řeči u snídaňových stolů. Každý má plnou pusu toho, jak je to hrozné a jak to nechápe. Lidé vyprávějí hrdinské historky o tom, jak by nejraději ty cizí věci posbírali a hodili je do vody. Mluví se o tom u kávy, mluví se o tom u míchaných vajíček a všichni svorně přikyvují.
Ale když pak dojde na věc a vy stojíte v deset dopoledne nad prázdným lehátkem s cizí osuškou, hrdinství je pryč. Nikdo nemá žaludek na to, aby cizí majetek fyzicky odstranil, lehl si tam a pak dvě hodiny čekal na nevyhnutelnou a nesmírně trapnou konfrontaci s rozzuřeným majitelem.
Takový stres na dovolené prostě nikdo nechce zažít.
Místo toho sklopíme uši, najdeme si nějaký zoufalý flek ve stínu u sprch a tiše trpíme. Další den ráno už si ten budík raději nařídíme taky. Přistoupíme na hru, kterou nikdo nechce hrát, ale všichni se jí účastní, protože alternativa je horší.
Jsme v tom zkrátka všichni spolu a nikdo z nás nemá dost odvahy tenhle zvrácený systém narušit. Možná bychom si to měli konečně přiznat a přestat si hrát na to, že jsme lepší než ti ostatní.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neusnuli u toho nudou jako na tom rozpáleném betonu u hotelových záchodků. Pokud vás moje rýpání do našich společných dovolenkových zlozvyků bavilo a chcete podpořit další texty bez servítků, uvítám symbolický příspěvek na mou tvorbu. Díky.
