Schickovo reprezentační sbohem? Po ostudě s Mexikem dává útěk z defenzivní pasti dokonalý smysl

Pohled na lavičku národního týmu během zpackaného duelu s Mexikem vydal za tisíc slov. Zatímco se na hřišti odehrávala taktická blamáž a český výběr se po inkasovaných gólech marně snažil alespoň o náznak tlaku, jeden z nejlepších útočníků německé Bundesligy mrzl mezi náhradníky.

Patrik Schick musel v tu chvíli cítit absolutní bezmoc. A dost možná to byl právě tento okamžik, který v něm definitivně zlomil chuť dál oblékat reprezentační dres a plýtvat svým talentem.

Je to vlastně naprosto neřešitelný paradox. Na jedné straně máte útočníka světových parametrů, který je z klubu zvyklý na moderní, ofenzivní a kombinační fotbal na nejvyšší evropské úrovni.

Na straně druhé stojí český národní tým pod vedením realizačního týmu, který se zasekl v hlubokém defenzivním bloku s pěti obránci a ofenzivu řeší alibistickými nákopy nazdařbůh. Pro hráče Schickova kalibru to není fotbal, je to čiré utrpení.

Zápas s Mexikem jen naplno obnažil to, co bylo zjevné už delší dobu. Současný herní projev národního týmu nedokáže svým ofenzivním esům nabídnout absolutně žádný servis.

Útočník je v této ustrašené taktice odsouzen k roli osamělého rváče, který svádí předem prohrané souboje proti přesile a marně čeká na smysluplnou finální přihrávku do vápna.

Proč by měl hráč, jehož kariéru lemuje i nepříjemná řádka zdravotních problémů, riskovat své zdraví a plýtvat energií v systému, který jeho přednosti nejenže nevyužívá, ale vyloženě je dusí?

Pokud by Patrik Schick v následujících dnech či týdnech oznámil konec reprezentační kariéry, málokdo se zdravým rozumem by mu to mohl vyčítat. Ve svých třiceti letech je dostatečně zkušený na to, aby věděl, že potřebuje hrát fotbal, který mu dělá radost a dává smysl.

Česká reprezentace mu momentálně nabízí jen hlubokou frustraci, nepochopitelná trenérská rozhodnutí a ponižující vysedávání na lavičce v momentech, kdy se na turnaji hraje o přežití.

Jeho případný konec by nešel vnímat jako zradu národních barev, ale spíše jako mimořádně hlasitý budíček a kruté zrcadlo nastavené celému vedení českého fotbalu. Dokud se od základu nezmění naše ustrašená mentalita a nezačneme hrát systém, který odpovídá moderním světovým trendům, budeme ty nejlepší hráče ztrácet.

Nejen proto, že nebudeme schopni postoupit ze skupiny na velkém turnaji, ale především proto, že je neustálý boj s vlastní prehistorickou taktikou prostě a jednoduše přestane bavit.

Pokud s mým kritickým pohledem na fotbal rezonujete nebo vás mé glosy baví, budu moc rád za jakýkoliv symbolický příspěvek na další tvorbu. Sledovat podobné výkony a udržet si u toho zdravý rozum stojí spoustu energie, a právě vaše podpora mi dává obrovskou motivaci zůstat u klávesnice i v těchto fotbalově temných časech. Moc děkuji za vaši přízeň a za to, že mě čtete!