Článek
Když dojdou politickým lídrům reálné argumenty, začnou se dít ohromně zajímavé věci. Vytáhnou totiž z rukávu ten úplně nejstarší a nejprimitivnější nástroj ze všech. Spustí masivní strašení těch nejzranitelnějších.
Právě to teď v přímém přenosu předvádějí představitelé současné vládní koalice v čele s Tomiem Okamurou a Alenou Schillerovou. Prezident republiky Petr Pavel si totiž vůbec poprvé od vzniku této Babišovy vlády dovolil využít svého práva a zablokoval kontroverzní zákon.
Reakce vládních politiků na jedno prosté prezidentské veto připomíná scénář béčkového hororu. Šéf Sněmovny Okamura z daleké Číny do médií nakřikl, že Hrad právě zrušil peníze na důchody, zastavil výstavbu dálnic a připravil o životní funkce naše nemocnice.
Alena Schillerová k tomu bryskně přidala plačtivé vyjádření o omezování armády a celkovém kolapsu naší obrany. A právě do této dojemné tragédie se rozhodl vstoupit bývalý ministr financí Miroslav Kalousek a oběma naštvaným politikům udělil drsnou a velmi bezplatnou lekci z elementárního práva.
Fauly v nejčistší podobě
Kalousek nenechal na okázalé vládní hysterii nit suchou. Krok koaličních lídrů označil za ten naprosto nejhanebnější možný politický faul. Když se totiž snažíte lidi děsit a vydírat situací, která podle platných zákonů této země ani teoreticky nemůže nastat, překračujete veškeré myslitelné meze slušného chování. Bývalý šéf státní pokladny naprosto logicky a srozumitelně vysvětlil, jak vlastně ten náš zamotaný státní systém opravdu funguje zevnitř.
Jedním z nejhanebnějších politických faulů je strašit lidi situací, která nemůže nastat a vinit z ní protivníka.
— Miroslav Kalousek🇨🇿🇺🇦🇮🇱 (@kalousekm) July 26, 2026
Mandatorní výdaj ze zákona je nadřízen státnímu rozpočtu, nikoliv podřízen. I kdyby rozpočet nebyl schválen, nebo i kdyby se do něj nedalo dostatek peněz na důchody a… pic.twitter.com/vNy9arTiDV
Důchody a platby za státní pojištěnce nejsou totiž jen nějaké nezávazné dary dobrého vládce z Průhonic. Jde o takzvané mandatorní výdaje, které jsou tvrdě nařízeny zákonem. Tyto peníze stojí pevně nad jakýmkoliv státním rozpočtem. I kdyby sněmovna žádný rozpočet nikdy neschválila a všichni se tam pohádali do krve, vláda zkrátka tyhle účty vždycky zaplatit musí. Prezidentské veto tak na výplatu seniorům nebo na péči v nemocnicích nemá a ani nemůže mít vůbec žádný reálný vliv.
Apokalypsa na cizí účet
Když tohle člověk pochopí, vládní nářek najednou získá úplně nový a poměrně hrůzný rozměr. Pokud Okamura a Schillerová skutečně věří tomu, co říkají, pak vůbec netuší, jak funguje stát, který aktuálně řídí. Pokud to naopak moc dobře vědí a přesto záměrně lžou, pak se uchýlili k naprosto sprostému a vědomému vydírání nemocných lidí a seniorů. Obojí je vlastně pro zdravý a stabilní stát nesmírně nebezpečná a toxická zpráva.
Skutečnou katastrofou totiž není jedno veto racionálně smýšlejícího prezidenta. Opravdovým ohrožením naší společné budoucnosti je podle Kalouska ta šílená zadlužovací politika současného kabinetu. Pokud vláda neustále jede na doraz, rozhazuje miliardy z cizího a plánuje donekonečna žít na dluh, řítíme se společně do bodu zlomu. Jednou prostě přijde čas, kdy nám na tenhle mejdan nikdo nepůjčí za normálních podmínek. V ten moment zjistíme, že sice máme na papíře nárok úplně na všechno od bazénů po nové zuby, ale v kase nebude ležet ani koruna.
Utečeme od kontroly
Právě před tímto mimořádně nebezpečným scénářem chtěl prezident Pavel náš stát ochránit. Vládní návrh by totiž kabinetu dodal do rukou velkou volnost při půjčování si peněz někde v přítmí za zády Poslanecké sněmovny. Současná exekutiva chce zkrátka víc prostoru pro schovávání svých obřích účtů před zraky běžné veřejnosti. Tohle úsilí nemá s bezpečností a dálnicemi vůbec nic společného. Je to čirá mocenská hra o to, jak obejít pravidla a rozházet před volbami co nejvíc cizích peněz.
Prezident Pavel navíc naprosto trefně a správně upozornil na další hodně zapáchající část oné kontroverzní novely. Ministerstvo financí by podle ní získalo obrovskou páku na ovlivňování hospodaření a tedy i fungování těch nejzákladnějších nezávislých státních institucí. Ústavní soud nebo třeba Nejvyšší kontrolní úřad by si pro peníze musely chodit mnohem pokorněji a musely by žádat v mnohem slabší pozici. Strážci demokracie by se zkrátka dostali na nepříjemně krátké vodítko.
Děsit lidi umírajícími nemocnicemi jen proto, aby si vláda prosadila svůj rozpočtový chaos a skryté úvěry, je vážně ubohé. Představitelé hnutí ANO i SPD by si měli uvědomit, že strach je možná dobrý sluha do předvolebních klipů, ale naprosto mizerný a zlý pán pro řízení desetimilionové země. Prezident v tomto případě nechrání Hrad ani nehraje zlomyslnou opozici, chrání naopak naše peněženky.






