Článek
Každý to známe. Ten tichý, plíživý zvuk. Neozve se z telefonu, ale ozve se ve vaší hlavě, hned jakmile na displeji uvidíte tu malou ikonu Messengeru nebo Instagramu se svítícím číslem. Nebo, což je snad ještě horší, vidíte tu malou zelenou tečku u jména člověka, se kterým nutně potřebujete mluvit, ale on se tváří, že tam není. Nebo, a to je teprve lahůdka, vidíte, že si vaši zprávu přečetl, ale odpověď nikde. Minuta. Pět minut. Hodina.
Víte, co se v tu chvíli děje? Vaše psychika páchá rituální sebevraždu.
A výsledek? Jste totálně na dně. Vyhořelí. Unavení. Arogantní k lidem kolem sebe, protože všechnu svou energii investujete do digitálního bahna. Říká se tomu syndrom nepřečtené zprávy, nebo možná spíš syndrom přečtené, ale ignorované zprávy. A je to mor dnešní doby. Mor, který si pěstujeme sami, dobrovolně a s gustem.
Fiktivní nutnost být k dispozici
To, že máte v kapse superpočítač, neznamená, že musíte být k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Kdo to proboha vymyslel? Kdy se z nás stali cvičení králíci, kteří panáčkují pokaždé, když Zuckerbergova mašina pípne?
Lidé mají pocit, že když někomu napíšou zprávu na Messenger, mají právo na okamžitou odpověď. A vy, na druhé straně barikády, máte pocit, že musíte odpovědět. Proč? Protože vidí, že jste online.
Jenže realita je jiná. Možná jste online, protože si jen chcete přečíst zprávy v klidu, než půjdete spát. Nebo si jen chcete pustit video s kočičkou. Ale ne. Zelená tečka vás prozradila. Jste lovná zvěř.
A tak začíná ten kolotoč. Někdo vám napíše. Vy to vidíte, ale zrovna se vám nechce odepisovat. Nebo nemáte čas. Nebo, nedej bože, přemýšlíte o odpovědi (což je v dnešní době vzácnost). Ale víte, že ten druhý vidí, že jste online. Takže se začnete cítit provinile. „Co si o mně pomyslí? Že ho ignoruju? Že jsem arogantní?“
Výsledkem je, že buď odepíšete nějakou hovadinu, jen aby se neřeklo, nebo se začnete vyhýbat i samotnému otevření aplikace. A ten stres se hromadí. Je to jako mít v kapse časovanou bombu, která tiká s každou další notifikací.
Vyhoření není jen z práce
Vyhoření nemusí být nutně pouze v souvislosti s prací. Jistě, šéf idiot a tuna termínů vás můžou zničit. Ale ruku na srdce: kolik času denně strávíte „prací“ na svých sociálních sítích? Reagováním na zprávy, komentováním, lajkováním, kontrolováním, kdo viděl vaši storku?
To je kognitivní únava, která se rovná osmihodinové směně v dole.
Váš mozek není stavěný na to, aby neustále procesoval stovky malých, bezvýznamných interakcí. Každá zpráva na Messengeru vyžaduje vaši pozornost. Vyžaduje, abyste se přepnuli z toho, co právě děláte (třeba jíte, mluvíte se skutečným člověkem, nebo se jen díváte z okna), do digitálního módu.
A pak se zase musíte přepnout zpátky. Tenhle „task switching“ vás emočně vysává. Je to jako neustále startovat a vypínat motor auta v zácpě. Sežere to spoustu benzínu a motor se dřív odepíše.
A výsledek? Jste podráždění. Nic vás nebaví. Cítíte se prázdní. Máte pocit, že nic nestíháte, i když jste celý den v kontaktu. Gratuluji, právě jste vyhořeli z moderní komunikace.
Cesta ven existuje. Ale bolí to
Nečekejte ode mě, že vám poradím nějakou zázračnou aplikaci, která to vyřeší za vás. Žádná taková neexistuje. Jediná cesta ven vede přes vaši vlastní hlavu.
Musíte mít odvahu říct: „Dost.“
První krok je brutálně jednoduchý a brutálně těžký zároveň: Vypněte notifikace. Nejen zvuky, ale i ty malé červené odznáčky na ikonách. A hlavně vypněte ten zpropadený stav „online“. Ať nikdo nevidí tu vaši zelenou tečku smrti. Ať nikdo neví, kdy jste byli naposledy aktivní.
Zvykněte si, že zprávy si kontrolujete vy, když vy chcete. Ne když někdo jiný chce, abyste si je zkontrolovali. Udělejte si z toho rituál. Třeba třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. A mezi tím? Ať se svět třeba zblázní.
Lidé se budou divit. Budou se ptát, jestli jste naživu. Budou se zlobit, že neodpovídáte okamžitě. A víte co? Je to jejich problém. Vy nejste call centrum pro jejich ego.
A pokud si myslíte, že bez neustálého připojení přijdete o něco důležitého, pletete se. 99,9 % věcí, které se řeší na Messengeru, jsou absolutní hovadiny. Ty důležité věci? Ty se řeší buď telefonátem, nebo (světe div se) osobně.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že jste u toho nezkontrolovali telefon víc než desetkrát. Jestli se vám tenhle neformální pohled do digitálního bahna líbí, zvažte, prosím, příspěvek na mojí tvorbu. Každá kačka mi dává větší svobodu pálit do dalších mýtů.
