Článek
Máme tu další generaci čerstvých absolventů. Tisíce mladých lidí s diplomem v kapse, úsměvem na tváři a naprostou absencí jakékoliv využitelné dovednosti pro reálný svět. Vystudovali obory, jejichž názvy zní jako diagnóza, a teď se diví, že trh práce na ně nečeká s otevřenou náručí a nástupním platem padesát tisíc čistého.
Vítejte v realitě, přátelé.
Je to past. Past, kterou jsme si sami nastražili. Desetiletí jsme do dětí hustili, že bez vysoké školy budou nikdo. Že manuální práce je pro ty méně bystré. Že bez titulu před jménem si ani neškrtnou.
A výsledek? Máme přebytek politologů, kulturologů a specialistů na „genderová studia“, ale když vám praskne stoupačka, musíte volat instalatéra, který má termín volný za tři týdny a vezme si za hodinu víc, než vy za půl dne.
A víte co? Je to tak správně.
Inflace titulů a devalvace rozumu
Dnes má vysokoškolský titul kdekdo. Staly se z nich pouhé kusy papíru, potvrzení o tom, že dotyčný byl schopen pět let sedět v lavici a občas se něco naučit nazpaměť. Kvalita vzdělání šla rapidně dolů, protože univerzity jsou placené za počet studentů, ne za kvalitu absolventů. Je to byznys. Vyrobíme diplom, stát zaplatí a student má pocit, že něco dokázal.
Ale trh práce se nedá oklamat. Zaměstnavatelé už dávno nehledají titul. Hledají schopnosti. Hledají lidi, kteří umí vyřešit problém, ne o něm napsat patnáctistránkovou esej plnou citací. A když zjistí, že čerstvý magistr neumí ani pořádně zformulovat e-mail a očekává flexibilní pracovní dobu, tak ho raději pošlou k vodě.
Pak přichází to vystřízlivění. Ten moment, kdy si uvědomíte, že těch pět let byl vlastně jen velmi drahý a dlouhý odklad dospělosti. Že vaše znalosti středověké poezie jsou v moderní firmě naprosto k ničemu. A tak skončíte v korporátu na pozici juniorního asistenta, nebo, což je ještě horší, za pultem kavárny.
Není to ostuda, práce jako práce. Ale je to sakra drahý špás, studovat pět let za státní peníze, abyste pak dělali práci, na kterou stačí týdenní kurz. Je to plýtvání. Naším časem, našimi penězi, naším potenciálem.
Zlaté české ručičky
Zatímco se inteligence utápí v depresích z nedostatku uplatnění, řemeslníci se smějí. Pan zedník, kterého jsme dřív vnímali jako někoho, kdo se špatně učil, teď staví druhou vilu. Proč? Protože umí něco, co lidé potřebují.
Manualní práce byla dehonestována. Přitom vyžaduje inteligenci, preciznost a schopnost přemýšlet. Dobrý truhlář, elektrikář nebo automechanik musí mít v hlavě víc, než kdekterý úředník. Musí znát materiály, fyziku, technologie. Musí mít praxi. A hlavně: jejich práce je vidět. Postaví dům, opraví auto, vyrobí nábytek. Vytvářejí reálnou hodnotu.
Co vytváří sociolog? Další studii o tom, proč jsou lidé nespokojení?
Řemeslo má zlaté dno. To platilo vždycky a dnes to platí dvojnásob. Lidé budou vždycky potřebovat bydlet, jíst a jezdit. A na to nepotřebujete titul ze sociální komunikace, na to potřebujete mít v ruce řemeslo a nebát se makat.
Nechci shazovat všechny vysoké školy. Potřebujeme lékaře, inženýry, vědce. Ale nepotřebujeme armádu lidí s „měkkými“ tituly, kteří neumí nic. Je to podvod na těch mladých lidech. Slibujeme jim zářivou budoucnost, pokud budou studovat, a pak je hodíme přes palubu do oceánu průměrnosti.
Konec falešných nadějí
Je čas přestat lhát sami sobě. Je čas přestat nutit každé dítě na gympl a na výšku. Musíme vrátit prestiž učňovskému školství a technickým oborům. Musíme dětem říkat pravdu: práce rukama není hanba, je to cesta k nezávislosti a často i k bohatství.
Prestiž není v titulu před jménem. Prestiž je v tom, že umíte svou práci dělat sakra dobře, ať už je to operace srdce, nebo pokládka dlažby. A pokud to neumíme pochopit, tak se brzy utopíme ve vlastních diplomových pracích, zatímco nám spadne střecha nad hlavou, protože ji nebude mít kdo opravit.
Myslete na to, až budete příště někomu radit, kam jít na školu. Selský rozum je víc, než jakýkoliv diplom.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že vám u toho nevychladlo vaše drahé latte, které vám s úctou připravil magistr politologie. Moje tvorba je bez obalu a servítek, protože pravda se vaty bojí. Pokud vám můj pohled na svět sedí, budu rád za příspěvek na další tvorbu. Každá kačka mi uvolňuje ruce a dává mi svobodu psát to, co se jiní bojí vyslovit. Díky!
