Článek
Některá politická zranění se zjevně nehojí ani po letech. Když v lednu 2023 utrpěl Andrej Babiš v souboji o Pražský hrad naprosto zničující debakl, mnozí naivní pozorovatelé si mysleli, že tuto kapitolu nadobro uzavře. Že se oklepe, spolkne svou obří pýchu a jako pragmatický byznysmen půjde dál.
Jenže ego majitele holdingu funguje na úplně jiných principech než u běžných smrtelníků. Současný premiér se přes historický výprask od bývalého vysokého představitele armády nikdy vnitřně nepřenesl. Každý pohled na vlající standartu nad Hradčany na něj působí jako ten nejdráždivější červený hadr na rozzuřeného býka.
Nedávná trapná tahanice kolem cesty na vrcholné mezinárodní jednání do Ankary tak nebyla žádným náhodným mocenským zkratem. Byla to pečlivě naplánovaná otevírací salva v novém a mnohem širším konfliktu, který nás teď bude provázet na každém kroku.
Zahořklost režíruje celý státní aparát
Pokus vymazat nejvyššího ústavního činitele ze seznamu cestujících do Turecka byl zkouškou toho, kam až může současná exekutiva ve své opilosti mocí zajít. Předseda vlády si zjevně myslel, že generála jednoduše umlčí administrativním škrtem pera. Že mu před celým světem ukáže, kdo je tady skutečným pánem, a donutí ho k potupnému stažení do ústraní.
Když do této arogance musel rázně zasáhnout až nejvyšší soudní tribunál v zemi, byla z toho pro Strakovu akademii obrovská mezinárodní blamáž. Běžný demokratický politik by po takové fackové smršti okamžitě zařadil zpátečku. Omluvil by se za institucionální chaos a snažil by se trapnou situaci před spojenci co nejrychleji urovnat.
Babišův tábor ale místo zdravé sebereflexe zařadil úplně jiný rychlostní stupeň. Ponížení z prohrané soudní bitvy jen přililo další litry hořlaviny do už tak dost toxického vládního ohně.
Premiérovi totiž dávno nejde o nějakou abstraktní a nudnou zahraniční politiku, jemu jde o znovudobytí ztraceného území. Rok 2028 se neúprosně blíží a bezohledná kampaň právě oficiálně odstartovala.
Plíživá kastrace prezidentského úřadu
Zhrzenost vládní koalice se navíc už dávno neomezuje jen na dětinské dělání naschválů s letenkami. Přešlo se k systematické a nesmírně nebezpečné likvidaci samotných základů fungování státu. Když nemůžete svého protivníka porazit v přímém a férovém souboji, prostě se mu pokusíte potichu a zákeřně změnit pravidla hry.
Zářným a zcela hmatatelným důkazem této zbabělé taktiky je aktuálně schválená legislativní novinka z dílny ministerstva zahraničí. Vláda se rozhodla chirurgicky odejmout hlavě státu její tradiční pravomoc jmenovat a odvolávat zástupce v mezinárodních organizacích.
Je to naprosto učebnicová ukázka institucionální kastrace v přímém přenosu. Vláda si ze zákonů dělá svůj soukromý trhací kalendář jen proto, aby osekala křídla jednomu konkrétnímu muži, kterého osobně nedokáže vystát. Ohýbají se tu letité ústavní zvyklosti a ničí se dlouhodobá diplomatická stabilita, protože pánové v ministerských křeslech mají neukojitelnou touhu po mstě.
Dva naprosto odlišné vesmíry
Tento vyhrocený mocenský střet nám ale zároveň poskytuje dokonalý kontrast dvou zcela odlišných politických světů. Na jedné straně stojí premiér a jeho loajální parta křiklounů, kteří jako na běžícím páse produkují jen chaos, hysterii a osobní útoky.
Je to ta samá ubohá a špinavá taktika, jakou jsme viděli před lety na proslulých billboardech. Tam se voličům drze a lživě podsouvalo, že generál po svém zvolení rovnou vyhlásí válečný stav. Babiš se zkrátka nikdy nenaučil bojovat nosnými myšlenkami. Umí jen hrubě vrhat tuny toxického bláta a tajně doufat, že alespoň něco z toho na dobře střiženém obleku jeho soka trvale ulpí.
Na straně druhé tu máme prezidenta, který se do tohoto pubertálního bahna nenechá jen tak snadno a lacino stáhnout. Reaguje sice tvrdě a velmi přesně, ale chybí u něj ta typická populistická křečovitost a ublíženost.
Nepotřebuje hystericky křičet do televizních objektivů, že ho všichni nenávidí a účelově mu hází klacky pod nohy. Drží si chladnou hlavu a státnický nadhled. A právě tento klid musí v Babišově táboře zákonitě vyvolávat záchvaty naprosté a čisté nepříčetnosti.
Nejlepší manažer budoucí kampaně
Tím absolutně největším paradoxem celé této špinavé vládní hry je ale její nevyhnutelný konečný výsledek. Současný premiér se ve své zaslepené urputnosti stává paradoxně tím vůbec nejlepším a nejvýkonnějším manažerem budoucí prezidentské kampaně Petra Pavla.
Čím více se bude kabinet snažit hlavu státu veřejně dusit, ostrakizovat a okrádat o její legitimní ústavní nástroje, tím více s ní budou mít obyčejní a normálně uvažující lidé soucit. Z arogantního vládního utlačování prezidenta se velmi rychle stane ukázkový bumerang, který přiletí obrovskou rychlostí zpět a tvrdě zasáhne vládní lavice.
Andrej Babiš se evidentně ze své vlastní politické historie vůbec nepoučil. Svou agresivitou, dětinskými naschvály a permanentní snahou ohýbat celý stát pro své vlastní uražené ego si sebevědomě zadělává na další kolosální prohru. Pokud bude v tomto šíleném tempu podpásových útoků pokračovat i nadále, může rovnou nechat na Hradě vyrobit mosaznou tabulku s Pavlovým jménem pro dalších pět dlouhých let.
Sledovat politiky, jak si berou stát jako rukojmí pro své uražené ego, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu vděčný za drobnou finanční podporu. Slibuji, že ji neutratím za marketingovou kampaň zhrzených premiérů, ale půjde čistě na kávu a provoz mé opotřebované klávesnice. Díky, že v tom jedete se mnou!
