Článek
Když sedmnáct let někomu děláte mluvčího, podržtašku a manažera institutu, zanechá to na vás stopu. A když se pak řízením osudu a politických kšeftů ocitnete v křesle ministra zahraničí, první věc, kterou uděláte, je, že svému celoživotnímu politickému tátovi nadělíte k narozeninám státní metál.
Petr Macinka zkrátka nezapomněl, komu vděčí za kariéru, a tak si Václava Klause pozval do Černínského paláce, aby mu předhodil medaili Za zásluhy o diplomacii.
Ty mně medaili, já tobě pochvalu
Celé to čtvrteční divadlo v Černínském paláci neslo neuvěřitelný nános vzájemného poplácávání po zádech. Macinka u řečnického pultíku básnil o tom, jak Klausovo jméno v zahraničí strašně rezonuje.
Dokonce vytáhl historku, že mu generální tajemník NATO Mark Rutte v zákulisí šeptal, že Klause považuje za „největšího intelektuála“. No, představivost má pan ministr za Motoristy vskutku divokou.
Aby té slovní vaty nebylo málo, označil exprezidenta za duchovního otce moderního politického systému. Toho systému, který se po jeho opoziční smlouvě a divoké privatizaci z devadesátek doteď vzpamovává, abychom byli přesní.
Oslavenec Klaus, který do té doby podle vlastních slov v Černínském paláci moc nebýval, protože ho tamní ministři „většinou neměli rádi“, hru okamžitě přijal. Když už dostal ten metál, musel svému chovanci také něco pustit.
A tak prohlásil, že se s Macinkou do té krásné budovy konečně vrací realistická politika, která hájí národní zájmy, a že se jeho bývalý mluvčí v úřadě osvědčil a je tam jako ryba ve vodě. Jak dojemné. Ty mně metál, já tobě atestát na ministerskou způsobilost.
Ukrajinská facka přes břevnovské stoly
Jenže i v tom nejlepším rodinném scénáři občas zaskřípe realita. Ta přišla ve chvíli, kdy se novináři začali vrtat v tom, jak moc se tito dva pragmatici shodují na ruské agresi na Ukrajině.
Klaus se totiž netají tím, že současný postoj české vlády – do níž Macinka usedl – mu hrubě nevoní. Exprezident dál bez ostychu opakuje svá geopolitická moudra o tom, že za válku vlastně může celý svět, který ji dopustil, a že konflikt má bohatou minulost, za kterou nese odpovědnost kdekdo.
A tak si Klaus před kamerami trochu posteskl, že když byl Macinka ještě u něj v institutu, myslel si, že mají stejný názor, ale teď jako ministr se prý trochu „posunul“. Macinka totiž nedávno po schůzce s prezidentem Petrem Pavlem musel poslušně odkývat, že Rusko je agresor.
Jak z toho pan ministr vybruslil? Naprosto ukázkovým alibismem. Prý to není názorový rozpor, jen „úplně jiný žánr“. Klaus si prý z pozice analytika může dovolit filozofovat v delším časovém horizontu, zatímco on ve vládě musí řešit každodenní dynamiku a to, co se bude dít zítra.
V překladu: „Pane prezidente, já s vámi v podstatě souhlasím, ale teď sedím na ministerské židli, tak musím v televizi říkat to, co ode mě koalice a západní partneři potřebují slyšet, abych o to koryto nepřišel.“
Tomu se v byznysových kruzích Motoristů říká ten správný „transakční přístup“. Hodnoty a morální postoje se hodily přes palubu jako „povrchní filozofování“ a nastoupil čistý, chladný kalkul.
Sledovat politické učedníky, jak z veřejných peněz a funkcí splácejí své soukromé dluhy z minulosti a rozdávají medaile svým bývalým chlebodárcům, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání politického papalášství a cynismu, budu moc vděčný za jakoukoliv finanční podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na ražbu vlastních pamětních medailí ani na slavnostní obědy v Černínském paláci, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli tomuto divadlu čelit i dál. Díky, že to čtaste a že v tom lítáte se mnou!
