Článek
Pokud bylo cílem vládní koalice znechutit obyvatelstvu sledování veřejného dění, mohou si premiér s ministrem zahraničí gratulovat k fenomenálnímu úspěchu.
Data agentury NMS, která zveřejnil server Novinky, jasně potvrdila to, co mnozí tušili už při sledování zpráv. Neustálé okopávání kotníků mezi hlavními ústavními činiteli nevede k ničemu jinému než k masivní frustraci veřejnosti.
Téměř padesát tři procent dotázaných otevřeně přiznává, že je tohle hašteření od politiky odrazuje. A co je na tom pro politiky to nejlepší? Apatický volič se neptá, nekontroluje a nekomplikuje jim život.
Ústavní soud místo cestovní kanceláře
Celá sága kolem červencového summitu Severoatlantické aliance v Ankaře připomínala spíše zápletku z laciné komedie než reprezentaci suverénního státu.
Než se vůbec začala řešit nějaká bezpečnostní agenda, musel se o účast hlavy státu postarat až Ústavní soud. Kde jinde ve vyspělém světě musí justiční tribunál nařizovat vládě, aby pustila prezidenta do letadla?
Tím ovšem malost tuzemských lídrů neskončila. Místo aby po návratu prezentovali jednotná stanoviska, spustili další kolo mediálních přestřelek.
Jakmile prezident Pavel zmínil obavy spojenců ze směřování Česka, Andrej Babiš jeho slova smetl s tím, že to „nemůže myslet vážně“, a vicepremiér Havlíček rovnou vytáhl obvinění ze lži.
Pro respondenty je celá situace se dvěma delegacemi zkrátka trapná a dětinská. Z nejvyšší politiky se stalo pískoviště, kde si kluci navzájem rozšlapávají bábovičky.
Vlastní voliči fandí cizímu premiérovi
Zajímavý pohled nabízí i vysvědčení, které aktérům tohoto divadla vystavili sami občané. Zatímco u Petra Pavla a Andreje Babiše panuje v hodnocení vzácná remíza (kolem pětačtyřiceti procent sympatií), koaliční partneři zjevně pohořeli.
Ministr obrany Jaromír Zůna z SPD oslovil pouhých třicet procent lidí a šéf diplomacie Petr Macinka spadl ještě o dvě procenta níže.
Skutečnou fackou pro ministra zahraničí je ovšem detailní pohled do řad jeho vlastních stoupenců. Voliči Motoristů totiž se sedmasedmdesáti procenty mnohem více adorují premiéra Babiše než svého vlastního předsedu, kterému věří jen necelých šedesát procent z nich. Je to krutý důkaz toho, kdo v současné koalici reálně drží kormidlo a kdo se jen veze na zadním sedadle.
Spory státníků zkrátka nefungují jako důkaz politické síly, ale jako spolehlivý jed na důvěru v demokratické instituce. Čím déle se budou Babiš, Macinka a Pavel veřejně dohadovat o kompetence a slovíčka, tím hlouběji se propadne zájem společnosti o to, co s naší zemí vlastně zamýšlejí.
Sledovat špičky státu, jak ze strategického aliančního jednání dělají provinční grotesku, vyžaduje koňskou dávku cynismu. Pokud vás moje texty baví a pomáhají vám tenhle politický cirkus ve zdraví přežít, budu rád za drobný příspěvek na tvorbu. Garantuji, že vybrané peníze nepadnou na letenky do Ankary ani na soudní spory o místo ve vládním speciálu, ale výhradně na silný zelený čaj a účty za elektřinu pro můj monitor. Děkuji, že u toho frustrujícího divadla zůstáváte se mnou!
