Článek
Když se bezpečnostní situace v Evropě nachází v tom nejkřehčím a nejnebezpečnějším bodě od konce studené války, občan by tak nějak naivně očekával, že se nejvyšší političtí představitelé jeho země dokážou alespoň na pár dnů chovat jako dospělí lidé.
Že hodí za hlavu své malicherné osobní spory, usednou k jednomu stolu a budou na klíčovém jednání Severoatlantické aliance vystupovat jako jednotný a silný tým. Jenže současná vládní garnitura nám namísto státnické odpovědnosti přímo v dějišti summitu servíruje pouze tragikomické divadlo, za které by se styděli i žáci na prvním stupni základní školy.
Česká republika se tak v turecké Ankaře prezentuje ve stavu absolutního institucionálního rozkladu. Přímo na místě se nacházejí dvě zcela oddělené výpravy.
Na jedné straně stojí uražený premiér se svými vládními poskoky, na straně druhé prezident republiky se svým doprovodem. Tyto dva tábory spolu v dějišti summitu absolutně nekomunikují, okázale se ignorují a celá jejich vzájemná interakce se smrskla na trapné poštěkávání přes sociální sítě a novinářské mikrofony.
Letecký cirkus a posměšky z pískoviště
Tón celé této mezinárodní ostudy udává, jak už je v posledních týdnech neblahým zvykem, ministr zahraničí Petr Macinka. Místo toho, aby jako šéf diplomacie na místě žehlil průšvihy a hledal společnou řeč, rozhodl se pro laciný a neuvěřitelně ubohý sarkasmus.
Ještě před odletem veřejně hlásal, že hlavě státu drží palce, ať si výlet pořádně užije, setká se tam se svými přáteli a přiveze si domů spoustu hezkých fotografií. To není vyjádření vrcholného státního diplomata, to je ubohý slovník zhrzeného puberťáka, kterému nezávislý soud právě sebral jeho oblíbenou hračku.
A co na to samotný premiér Andrej Babiš? Majitel hnutí ANO tento toxický a hluboce neprofesionální styl okamžitě a bez mrknutí oka převzal za svůj. Přestal se ovládat a začal na sociálních sítích posměšně trousit, že ho prezident Pavel v Turecku víceméně jen stínuje, protože bez vlády zřejmě nedokáže žít, a že jsou tomu samozřejmě všichni strašně moc rádi.
Když premiér suverénního státu, který v dnešních dnech čelí bezprecedentním geopolitickým hrozbám, klesne k takto přízemním jízlivostem vůči vrchnímu veliteli ozbrojených sil přímo na mezinárodním fóru, je nad slunce jasné, že vládní křeč dosáhla svého absolutního dna.
Konec elementární důvěry ve státní aparát
To naprosto nejděsivější na celé této anabázi ale nejsou Macinkovy hloupé a únavné vtipy. Skutečný mráz po zádech běhá z toho, co musel před cestou veřejně a natvrdo přiznat sám prezident.
Petr Pavel otevřeně konstatoval, že do Turecka odcestoval primárně z toho důvodu, aby na vlastní uši v sálech slyšel, o čem se tam spojenci reálně baví. Má totiž zcela oprávněnou hrůzu z toho, že by mu Strakova akademie ty nejzásadnější a nejcitlivější bezpečnostní informace z jednání prostě a jednoduše zatajila.
Zastavme se u tohoto momentu a pojďme si plně uvědomit tu obrovskou hrůzu, která se v tom prohlášení skrývá. Hlava státu nevěří vlastní vládě natolik, že s ní odmítá sdílet informace přes vládní prostředníky. Jsme v Ankaře svědky totálního a naprostého ztroskotání komunikace na těch nejvyšších patrech moci.
Prezident a vláda jsou přitom českou Ústavou přímo odsouzeni ke spolupráci v zahraniční politice, ale místo toho tu sledujeme absurdní zákopovou válku, kde se vládní činitelé snaží prezidenta za každou cenu izolovat a odříznout od dění.
Skvělý dárek pro ruskou propagandu
Zatímco se Babiš a Macinka chovají v Turecku jako uražené primadony a zatvrzele trucují kvůli tomu, že jim Ústavní soud překazil jejich papalášský plán na úplné vyšachování prezidenta, na východě Evropy dál zuří brutální válka. Kreml musí s obrovským pobavením a škodolibou radostí sledovat, jak se klíčová členská země NATO na prestižním summitu sama ochromuje vlastní malicherností a zničující ješitností.
Tato naše nesvornost sice samotnou alianci nerozloží, ale vysílá k našim nejbližším partnerům strašlivý signál o naší naprosté nespolehlivosti a vnitřním rozvratu. Když Babiš obviňuje Pavla, že svou účastí v Ankaře poškozuje republiku, ukazuje tím jen svou vlastní slepotu a nedostatek velkorysosti. Jediný, kdo naši zemi v těchto dnech fatálně poškozuje, je arogantní kabinet, který nadřazuje své vlastní uražené ego nad strategické a bezpečnostní zájmy celého národa.
Babišova vláda by si měla v ankarských hotelech urputně vzpomenout na to, že slibovala věrnost České republice, nikoliv svým vlastním mocenským mindrákům a žabomyším válkám. Dokud tito lidé nepochopí, že zahraniční politika v době mezinárodní krize opravdu není prostor pro dětinské vyřizování účtů, budeme na mezinárodní scéně dál působit jen jako banda rozhádaných, nezodpovědných a hluboce směšných diletantů.
Sledovat politiky, jak z klíčového summitu NATO v Ankaře dělají trucovitou školku o dvou letadlech a dělají nám ostudu, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu moc vděčný za finanční podporu. Slibuji, že ji neutratím za letenky do vládních speciálů ani za fotoaparáty pro ministry, ale půjde čistě na kávu a provoz mé opotřebované klávesnice. Díky!
