Článek
Podívejte se kolem sebe. V tramvaji, v openspaceu, na LinkedInu. Všude vidíte lidi, kteří vypadají zatraceně úspěšně. Ajťáci v drahých merinech, manažeři s hodinkami, co stojí víc než roční nájem průměrného smrtelníka, právníci s vizitkami, co by řezaly sklo.
Mají nadprůměrné platy, o kterých se devadesáti procentům národa jen zdá. A přesto? Většina z nich žije od výplaty k výplatě.
Je to smutný paradox naší doby. Vyděláváme nejvíc peněz v historii, ale máme pocit, že jsme chudší než naši rodiče, kteří si z jednoho platu postavili barák a dvakrát ročně jeli do Jugoslávie.
Téhle skupině se na Západě začalo říkat HENRYs – zkratka pro High Earner, Not Rich Yet (Vysoký příjem, ale zatím ne bohatý). A Česká republika, se svou historickou ambicí „dohnat a předehnat“ Západ v konzumu, se stala dokonalou živnou půdou pro tento fenomén.
Je to past na krysy v luxusním balení. A nejhorší na tom je, že si do ní tito lidé vlezli dobrovolně.
Proč dražší auto neznamená víc štěstí
Problém není v tom, kolik peněz vám přistane na účtu. Problém je v tom, co s nimi uděláte v prvních pěti minutách. Jakmile vám v korporátu zvednou plat, nebo dostanete bonusy, okamžitě zapracuje psychologický mechanismus zvaný lifestyle creep (plíživé zvyšování životního standardu).
Najednou už není Braník dost dobrý, musíte mít craftové pivo z minipivovaru. Octavia v základu? Prosím vás, to je pro plebs, já potřebuju Superb v Laurin & Klement. A nájem v paneláku v Krči? Ne, musíme mít loft na Smíchově. To přece k mému statusu patří, ne?
Vyměnili jsme úspory za image.
Lidé si pletou vysoký příjem s bohatstvím. Jenže to je kardinální omyl. Bohatství je to, co vám zbude, když utratíte to, co musíte. A těmhle lidem nezbývá nic. Mají sice doma spotřebiče za desítky tisíc a na sobě hadry za stovky tisíc, ale na bankovním účtu mají v podstatě nulu.
Řeknu vám to na rovinu: Pokud berete kilo měsíčně a na konci měsíce čekáte na výplatu jako na smilování, nejste bohatí.
Jste jen dobře placení otroci vlastního životního stylu. Jste na tom finančně hůř než ten zedník, co bere sice třicet, ale bydlí u rodičů a měsíčně si desítku odloží stranou. On má svobodu. Vy máte jen dluhy a závazky.
Neviditelní požírači vašich snů
Samozřejmě, nemůžeme všechno házet jen na ego a drahá piva. Žijeme v zemi, kde se bydlení stalo nedostupným luxusem. Právě hypotéky a brutální inflace v posledních letech jsou těmi neviditelnými démony, kteří vysávají peněženky střední třídy.
Zatímco vaši rodiče spláceli barák pár tisícovkami měsíčně, vy dnes platíte třicet, čtyřicet nebo padesát tisíc za 3+kk v širším centru Prahy. A to mluvím o situaci, kdy už jste na tu hypotéku vůbec dosáhli. Prodejte ten byt a zjistíte, že po splacení dluhu bance vám nezbyde skoro nic. Máte sice nemovitost za deset mega, ale reálně vám nepatří ani klika od dveří.
A pak je tu inflace. Všichni vidíme, co se děje v supermarketech. To, co dřív stálo stovku, stojí dvě. Pro lidi s nižšími příjmy je to katastrofa.
Pro HENRYs je to „jen“ nepříjemné probuzení. Najednou zjišťují, že i s tím jejich „snovým“ platem si nemohou dovolit všechno, co si vysnili. Místo pěti dovolených za rok jedou jen na dvě. Místo nového iPhonu každý rok si ho koupí ob rok.
To vytváří obrovský psychický tlak.
Člověk má pocit, že dře jako kůň, vydělává ranec, ale přesto se nikam neposouvá. Pořád stojí na stejném místě, jen ta zlatá klec je o něco dražší na údržbu. Je to frustrující, mírně řečeno.
Cesta ven existuje, ale bolí
Takže co s tím? Dá se z toho vyhrabat? Jasně, že dá. Ale vyžaduje to něco, co je pro většinu HENRYs nepředstavitelné: ubrat na egu. Musíte se přestat srovnávat s ostatními na Instagramu. Musíte si přiznat, že ten Superb na operák je blbost a že nepotřebujete kafe za stovku každé ráno.
Neříkám, že máte žít jako poustevníci. Ale musíte začít rozlišovat mezi tím, co chcete, a tím, co potřebujete.
Musíte začít budovat skutečné bohatství, ne jen jeho imitaci. To znamená odkládat peníze stranou. I kdyby to bylo „jen“ pět tisíc měsíčně. Začít investovat. Pochopit, že peníze na účtu jsou svoboda, zatímco drahé hadry v šatníku jsou jen mrtvý kapitál.
Vím, je to nuda. Je mnohem zábavnější si koupit novou hračku. Ale věřte mi, pocit, že máte na účtu rezervu na půl roku života bez příjmu, je mnohem lepší než pocit z nového auta. Je to pocit bezpečí a svobody.
Většina z vás to ale neudělá.
Raději budete dál naříkat, jak je všechno drahé, a dál pálit výplatu za nesmysly. Je to vaše volba. Ale pak si nestěžujte, že jste na konci měsíce na nule. Jste tam, kam jste se sami dovedli.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neotřeli jste si slzy do kapesníku od Gucciho. Pokud vás tento cynický, ale pravdivý pohled na vaši peněženku úplně neodradil, můžete mě podpořit symbolickým příspěvkem na další tvorbu. Pomůže mi to uvolnit ruce, abych mohl dál provokovat vaši finanční (ne)gramotnost.
