Článek
Vybavíte si takové ty typické babičky z našeho dětství? Já mám to obrovské štěstí, že mám pořád obě dvě. A zaplaťpánbůh, obě jsou plné elánu, zdravé a mají se k světu.
Nicméně ten starý, klasický model chování splňovaly do puntíku. Většinu života měly na sobě zástěru, v troubě pro jistotu dvoje buchty a v hlavě tak nějak automaticky nastavený program, že jejich hlavní životní náplní je zajišťovat full-time servis široké rodině. Braly to jako své řemeslo.
Obě moje babičky zkrátka vždycky fungovaly jako instituce. Chodící jistota, že když děcka omarodí, jedna nebo druhá nakluše s hrncem poctivého vývaru a paralenem. Že když si potřebujete odfrknout a jít s kamarády na pivo nebo na nákupy, ony s úsměvem nastoupí na další hlídací šichtu. Levná, stoprocentně spolehlivá pracovní síla, která je naprosto vždycky na značkách.
Jenže tenhle zavedený systém, přátelé, u čerstvých seniorek fatálně selhává. A padá hodně rychle.
Dneska totiž zavoláte své jednašedesátileté mámě, jestli by vám příští týden nepohlídala malého Fandu, a dost možná uslyšíte něco naprosto jiného. „Promiň, letím s kamarádkou do Lisabonu.“
Nebo: „Mám odpoledne kurz jógy a pak jdeme s holkama na víno.“ Šok? Pro spoustu mladých rodičů je to naprostý konec světa. Pohodlně jsme si zvykli, že babičky jsou nezpochybnitelnou součástí automatického sociálního balíčku. Že jsou tu primárně pro nás. Ale proč by vlastně měly být?
Mýtus o ženě s vařečkou a hadrem
Pojďme si nalít čistého vína. Představa, že žena lehce po šedesátce touží po jediné věci na světě, a to vyměnit ranní vstávání do práce za ranní vstávání k cizímu vnoučeti, je prostě totální nesmysl.
Tohle je tvrdý přežitek z dob, kdy se do důchodu odcházelo těsně po padesátce a ženy opravdu neměly jinou životní ambici než neustále luxovat obývák a o víkendu vyvařovat pro pět lidí. Svět se ale přece jen trochu posunul.
Dnešní šedesátnice už dávno nejsou žádné křehké stařenky, co prosedí celý den v houpacím křesle u okna s pletením v ruce.
Jsou to ženské v plné síle, co mají za sebou desítky let tvrdé dřiny v zaměstnání. Polovinu života makaly, platily složenky, hádaly se s řemeslníky, řešily nákupy a do toho zvládaly vychovat nás. Teď mají svoje vlastní koníčky, svoje kamarádky, svoje nabité plány na víkendy.
A chtějí konečně žít naplno za sebe, ne dál fungovat jako bezplatný a ohebný doplněk k životu svých vlastních dětí. Je to úplně stejný princip jako s hypotékou na barák. Třicet let platíte jako mourovatí bance, uskromňujete se a počítáte každou korunu v peněžence. A když ten dům konečně doplatíte, chcete si tam v klidu vypít kafe na terase.
Nechcete si hned do přízemí nastěhovat partu hodně hlučných podnájemníků, co vám to tam zase obrátí vzhůru nohama. Babičky si ten svůj těžce „splacený“ volný čas chtějí zkrátka sobecky užít. A já naprosto otevřeně říkám: mají na to svaté právo.
Rodičovství je vaše volba, ne jejich trest
Tady vůbec nejde o to, že by dnešní seniorky svoje vnoučata nemilovaly nebo na ně kašlaly. Ten hlavní průšvih smrdí na straně mladých rodičů a jejich absurdních očekávání. Často se totiž chovají tak, jako by pořízení dítěte byl společenský projekt, ke kterému stát automaticky přiděluje chůvu z řad nejbližšího příbuzenstva.
„My přece musíme budovat kariéru a splácet to drahé auto, tak babička prostě musí hlídat.“ Vážně musí? Kdo to řekl?
Pořídit si vlastní dítě je čistě osobní zodpovědnost. Vy jste ho chtěli. Vy musíte vzít do ruky kalkulačku a s chladnou hlavou si spočítat, jestli to utáhnete logisticky a finančně. Vymáhat po své matce, aby ochotně obětovala svůj zasloužený klid jen proto, že vy nechcete slevit ze svého drahého životního standardu, je prostě a jednoduše pokrytectví první třídy.
Mladí dnes naprosto běžně lepí jeden spotřebitelský úvěr druhým. Chtějí úplně všechno a chtějí to hned. A když jim najednou dojdou peníze na profesionální hlídání, zkouší si vzít další „půjčku na čas“ přímo od svých rodičů. Jenže úplně sobecky zapomínají, že touhle půjčkou kradou svým mámám a tátům ty úplně nejlepší roky, co jim na světě ještě zbývají.
Kdy jindy do toho šlápnout, když ne teď?
Stačí se podívat na tvrdá data. Česká populace stárne a odchod do penze se neustále posouvá kamsi donekonečna. Zkuste si to racionálně spočítat na prstech jedné ruky. Když se s odřenýma ušima konečně dohrabete do důchodu a tělo vám ještě jakžtakž funguje, kolik let v plné síle máte reálně před sebou? Deset? Patnáct, když máte fakt hodně dobré geny?
Pokud tuhle cennou dobu celou strávíte utíráním cizích nudlí, neustálým skládáním zabláceného kočárku do kufru a zdlouhavým vařením bio kašiček, kdy sakra stihnete to, na co jste celý život dřeli od nevidím do nevidím?
Babičky, které dnes s bezplatným hlídáním brzdí, dělají jen jednu naprosto logickou a pudovou věc. Používají selský rozum. Moc dobře si uvědomují, že čas je teď pro ně ta absolutně nejvzácnější komodita na trhu. A rezolutně odmítají ho jen tak bez rozmyslu vyhodit z okna.
Chtějí jezdit na výlety do hor a lázní. Chtějí si v klidu číst detektivky. Chtějí jít na preventivní prohlídku k doktorovi a mít pak čas si jen tak sednout na lavičku v parku bez sžíravého pocitu viny, že někde něco nestíhají. Chcete přece mít babičku v absolutní psychické pohodě, ne naprosto vyhořelou trosku, co se s pláčem hroutí při pohledu na roztrhané dětské leporelo.
- Milují svoje vnoučata? Stoprocentně a bez debat.
- Vezmou si je rády na víkend a upečou tu legendární bábovku? Většinou ano.
- Budou dělat od pondělí do pátku bezplatnou pečovatelku? Ani omylem.
Nová a lepší smlouva o hlídání
Znamená to snad definitivní konec tradiční rodiny, jak ji ze starých filmů známe? Ani náhodou. Znamená to jen jediné, že se konečně musíme naučit respektovat osobní hranice. Musíme se přestat na seniory dívat jako na multifunkční domácí spotřebič s neomezenou zárukou a začít je vnímat jako lidi, co mají svoje vlastní plány, emoce a sny.
Tohle všechno musí od nynějška stát čistě na férové dohodě. Pokud babička hlídá ráda a často, je to obrovský rodinný luxus a měli byste jí za to každý večer líbat ruce. Ale pokud nechce, nebo chce hlídat prostě jen výjimečně, musíte to zkrátka spolknout jako hořkou pilulku. Bez otrávených kyselých obličejů, bez laciné pasivní agrese a bez hloupých keců o tom, jak „Janičky máma z vedlejšího vchodu hlídá každý boží den a nestěžuje si“.
Nakonec na tom totiž vydělají úplně všichni. Když přestaneme babičky zahánět do kouta a nutit je do potupné role levných zaměstnanců, budeme mít v rodině nesrovnatelně víc klidu a míru. Ony si naplno užijí podzim života a vy se konečně naučíte postavit na vlastní nohy. A přesně takhle by to, sakra, na světě mělo fungovat.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že teď hned nevoláte s brekem své matce s výčitkami, že zrovna sedí v kavárně na cappuccinu místo toho, aby vám doma potila krev při žehlení dětských bodýček. Pokud se vám moje úvahy líbí a myslíte si, že je potřeba věci konečně nazývat pravými jmény, zvažte prosím symbolický příspěvek na moji další tvorbu. Pomůže mi to udržet si uvolněné ruce, abych mohl dál bez servítků pálit do mýtů, kterými nás společnost denně krmí, a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu. Díky moc.
