Záhada ztracené pozvánky aneb Jak ministr Klempíř objevil kouzlo prázdné schránky

Být ministrem kultury je jistě náročná disciplína. Člověk musí řešit rozpočty, granty, budoucnost veřejnoprávních médií a zjevně i to, jestli mu dorazila propustka na společenskou událost sezóny.

Oto Klempíř si v rozhovoru pro Deník postěžoval, že na předávání hudebních Cen Anděl chyběl prostě proto, že si na něj nikdo nevzpomněl.

„Nepozvání mě mrzelo. Myslím si, že bych si zasloužil tam být,“ uvedl s upřímností sobě vlastní. Je to vlastně lidsky docela pochopitelné – kdo by nechtěl dorazit na akci, se kterou je podle svých slov „bytostně spojený“.

Do této melancholické vzpomínky na neuskutečněný večírek ovšem záhy vstoupil předseda České hudební akademie Jan Vedral. Systém akademie prý nekompromisně hlásí, že pozvánka panu ministrovi odešla 6. března v 15:29 a byla úspěšně doručena.

V tu chvíli by běžný smrtelník pravděpodobně prohledal složku Spam, plácl se do čela, omluvil se za administrativní přehmat a šlo by se dál.

Stane se to každému z nás. Jenže my se nepohybujeme ve světě běžných smrtelníků, ale ve vysoké politice Motoristů sobě, kde se ústupky nenosí. Ministr Klempíř se rozhodl hájit svou čest a veřejnosti předložil důkaz nejvyšší váhy – screenshot svého e-mailového klienta z onoho osudného dne, aby ukázal, že tam onen e-mail skutečně není.

A ten obrázek ukázal fascinující věc. Úřadující ministr kultury, člověk spravující miliardový resort a zodpovídající za komunikaci s tisíci institucemi, dostal za celý den přesně čtyři e-maily.

Tento drobný detail je na celé kauze zdaleka nejpůvabnější. Nabízí se totiž dvě vysvětlení, z nichž každé má své nezaměnitelné kouzlo. Buď se nám na ministerstvu zrodil průkopník extrémního digitálního minimalismu a česká kultura momentálně funguje v tak dokonalém harmonickém zenu, že panu ministrovi zkrátka nikdo psát nemusí. Práce se zřejmě dělá sama a těch pár nevyhnutelných zpráv vyřídí sekretariát.

Nebo, a to je ta úsměvnější varianta, pan ministr ve snaze dokázat svou pravdu prostě promazal doručenou poštu, aby na obrazovce zůstalo jen to bezpečné. A v zápalu boje za vlastní křehké ego tak trochu nedomyslel, že e-mailová schránka vrcholného státního úředníka obvykle vypadá trochu jinak než ta, kterou si založíte jen kvůli slevovým kuponům do supermarketu.

Pan Vedral celou situaci elegantně uzavřel návrhem, ať se zbytečně neženeme do kouta a zkusíme si víc naslouchat. Je to nečekaně dospělé rozuzlení jedné velmi úsměvné a nedospělé situace.

A my si z toho můžeme odnést cenné ponaučení: Pokud někdy budete chtít šéfovi tvrdit, že vám pes sežral podklady k poradě, ujistěte se předtím, že nemáte na obrazovce podezřele prázdnou složku a ruku položenou na tlačítku „Odstranit“.

Děkuji, že jste dočetli až sem! Pokud vás dnešní glosa pobavila a pomohla vám podívat se na vládní starosti s trochu větším nadhledem, budu moc rád za symbolický finanční příspěvek přes tlačítko pod článkem. A určitě mi napište do komentářů: Myslíte si, že pan ministr objevil tajemství dokonalého time managementu, nebo spíš kouzlo rychlého mazání? Těším se na vaši diskuzi!