Článek
Když se tiskové agentury ptaly na názor ohledně obnovených schůzek mezi prezidentem a premiérem, předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura si nenechal ujít příležitost k drobnému rýpnutí.
Prohlásil, že on sám nemá problém bavit se s názorovými oponenty, a to i přesto, že o Petru Pavlovi dobře ví, že je to „normalizační komunista“.
Na první pohled se jedná o strohé konstatování nezpochybnitelného historického faktu. Jenže při pohledu druhém z tohoto výroku kape pokrytectví v těch nejčistších možných kapkách.
Okamurova selektivní historická slepota
Kdybychom totiž použili naprosto totožnou optiku na současného premiéra Andreje Babiše, výsledek by byl úplně stejný. I on v temných dobách normalizace obratně proplouval strukturami komunistické strany a podniků zahraničního obchodu, kde byla loajalita k režimu a ochota spolupracovat s patřičnými úřady naprostou samozřejmostí.
Tomio Okamura to samozřejmě velmi dobře ví. Není to politik, kterému by chyběl pragmatismus. Jeho rétorika je pečlivě kalibrovaná pro uši jeho vlastních voličů. A těm by se slova o „normalizačním komunistovi v čele vlády“ poslouchala jen velmi těžko.
Babiš je pro ně momentálně klíčovým spojencem a partnerem. Proto se historická pravda vytahuje jen tehdy, když se hodí jako zbraň proti politickému sokovi, zatímco u politického partnera se nad ní blahosklonně mhouří obě oči.
Jeden soudruh dobrý, druhý špatný
Tato účelová manipulace s minulostí je dokonalým odrazem toho, jak hluboce a nesmyslně je naše společnost rozdělená. Téměř čtyři dekády po sametové revoluci tu máme dva znesvářené tábory. Jeden z nich si s gustem uplivává nad „soudruhem Pávkem“, zatímco ten druhý s úplně stejnou vášní proklíná „soudruha Bureše“.
Každý tábor vidí komunistický hřích jen u toho druhého, zatímco u svého favorita nachází tisíce důvodů k pochopení, kontextualizaci a velkorysému odpuštění.
V sousedních postkomunistických zemích má politický střet většinou jasnější kontury – dělící linie tam často stále vede mezi někdejšími disidenty a těmi, kteří aktivně sloužili režimu.
V Česku jsme však politickou absurditu dovedli k dokonalosti. My se tu nehádáme o principech svobody a morálky, ale o to, který z bývalých prominentních členů totalitní strany je vlastně ten „náš hodný“ a který ten „cizí zlý“.
Když se z historie stane levný klacek na oponenty
Tento morální relativismus je pro českou politickou scénu bohužel typický. Předlistopadová minulost už dávno neslouží jako téma k seriózní společenské reflexi nebo k poučení se z chyb minulosti. Stala se z ní pouhá marketingová nálepka a klacek, kterým se v předvolebním boji tlučou soupeři po hlavách.
Když se to hodí, vykreslí se kariéra v předlistopadové armádě jako největší zločin proti lidskosti, a jindy se zase kariéra v komunistickém podniku zahraničního obchodu zamete pod koberec jako pouhé „manažerské nezbytné minimum“.
Voliči pak nepotřebují znát historická fakta, stačí jim jednoduchá zkratka, kterou mohou mrštit po svém politickém nepříteli v internetových diskusích.
Je to nesmírně nebezpečná a pokrytecká hra. Redukuje složitou historii na primitivní utkání, kde fauly vlastního týmu nevidíme, zatímco u soupeře hned křičíme po červené kartě.
Dokud budeme na tuto hru přistupovat a tolerovat politikům jejich selektivní ztráty paměti, budeme se v tomto kruhu točit dál. A lidé jako Tomio Okamura si nad tím budou spokojeně mnout ruce, protože vědí, že rozdělenému národu, který se hádá o minulost, se v přítomnosti vládne nejsnadněji.
Sledovat politiky, jak kážou vodu o komunistické minulosti, ale sami přitom klopí víno účelové slepoty, vyžaduje pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, budu moc vděčný za symbolický příspěvek na moji tvorbu. Slibuji, že ho neutratím za archivní svazky StB, ale půjde čistě na kávu a provoz mé neustále opotřebovávané klávesnice. Zdravím všechny příznivce a obrovsky děkuji, že tu politickou absurditu čtete se mnou!
