Článek
Desítky miliard korun, které se hromadí na účtech samospráv, ostře kontrastují s hlubokým deficitem státního rozpočtu a rostoucím státním dluhem. Zatímco státní správa s přibližně 40 000 úředníky je opakovaně terčem kritiky, 6 258 obcí (k 31. 12. 2024) – v čele se starosty, místostarosty, radními a úředníky – kteří jsou rovněž placeni z veřejných peněz, je částí veřejnosti vnímáno jako nedotknutelné status quo.
Ačkoliv jsem poslancem zvoleným na kandidátce PIRSTAN z Opavského Slezska, nepovažuji oficiální politiku hnutí STAN (společenství obcí) za řešení. Naopak – jednoznačně podporuji systémové slučování obcí a městských částí a snížení počtu krajů ze 14 na 10. Považuji to za součást nutné reformy veřejné správy, po které prezident Petr Pavel v tomto týdnu volal v Poslanecké sněmovně.
Slučování/připojování obcí a městských částí by mělo proběhnout konkrétně ve dvou etapách:
- V první fázi slučování nebo připojování obcí a městských částí do 499 obyvatel.
- Ve druhé fázi slučování nebo připojování obcí a městských částí s 500–999 obyvateli.
Cílem je, aby každá municipalita s vlastní samosprávou měla minimálně 1 000 obyvatel. Tím by se konečně naplnila rovnost před zákonem.
Zákon o obcích č. 128/2000 Sb. totiž již od roku 2000 stanoví, že k vytvoření nové obce odtržením od jiné musí mít nová obec minimálně 1 000 obyvatel. Přesto díky politickému dědictví 90. let máme v České republice nejmenší průměrnou velikost obcí (cca 1731 obyvatel) mezi zeměmi Evropské unie. To vede k disproporčnímu počtu volených politiků (cca 62 000) a nadprůměrným personálním a dalším výdajům na samosprávu. Více než polovina všech obcí má méně než 1 000 obyvatel, dohromady zde ale žije přes 1,8 milionu lidí, tedy 16,6 % obyvatel ČR. Existence takto malých samospráv je tedy fakticky v rozporu s duchem zákona. Nejkřiklavějšími případy je existence obcí s 16, 19 nebo 25 obyvateli (Vysoká Lhota, Čilá, Bludov). V každé z těchto obcí mají svého starostu, zatímco občané žijící například v okolí osm (některé zdroje uvádějí 10,5) kilometrů dlouhé Plzeňské ulice „svého“ starostu nemají, ten sedí na radnici Prahy 5. Počet obyvatel v Praze 5 se v roce 2024 pohyboval okolo 110 000, z čehož velká část obyvatelstva vykazovala bydliště v ulici Plzeňská. Cítíte ten paradox? Princip subsidiarity, kterým ohnivě argumentují někteří politici, dostává v případě obyvatel Plzeňské ulice řádně na frak.
Nejčastější argumenty proti slučování obcí – a proč neobstojí
Pojďme si shrnout nejčastěji zaznívající argumenty pro tuto v Evropě (s výjimkou Slovenska a Francie) ojedinělou územní fragmentaci, kde parciální zájmy i té nejmenší obce slouží jako krycí štít starosty a zaměstnanců samosprávy, jen aby penězovod veřejných peněz (vybraných daní) nevyschl. Mnozí ze starostů obcí do 1000 obyvatel jsou členy hnutí Starostové a nezávislí, které místo slučování obcí oficiálně prosazuje „společenství obcí“. Pořád však jde principiálně o dobrovolnou spolupráci, která byla umožněna již dříve například prostřednictvím dobrovolných svazků obcí. Zájem ze strany obcí je, ale velmi malý. Bez stanovení „povinnosti spolupracovat“ to zřejmě nepůjde.
1. Princip subsidiarity
Rozhodování má probíhat na nejnižší možné úrovni veřejné správy, nejblíže občanům.
Ano, souhlasím – ale jen pokud je takové uspořádání efektivní a hospodárné. A to v případě obcí do 1 000 obyvatel není. Mnohé z těchto obcí nejsou schopny zajistit kvalitní výkon ani přenesené státní správy, ani základních samosprávných služeb. Trpí nedostatkem kvalifikovaných úředníků, účetních i odborníků. Za mnoho peněz málo muziky – a s nižší kvalitou.
2. Špatné zkušenosti ze socialismu – střediskové obce
Obavy, že místní části budou podfinancované, jako se to dělo za časů „střediskových obcí“.
Zde je potřeba připomenout: do roku 1989 v Československu neexistovala samospráva. MNV byly jen prodlouženou rukou státu a vedení obcí bylo zajišťováno po stranické linii v čele s neodvolatelným soudruhem předsedou. Ano, tehdejší systém byl nefunkční – ale ne kvůli „slučování“ shora, nýbrž kvůli absolutní absenci demokracie a odpovědnosti vůči voličům.
Dnes máme stovky dobře fungujících sloučených obcí, kde starostové odpovědně rozvíjejí celé území – nikoliv jen „hlavní“ část. Takové příklady mají sloužit jako vzory.
3. Bez samosprávy zanikne společenský život
Častý mýtus. Společenský život nemá být závislý na samosprávě. Hasiči, sportovci, spolky – to jsou tahouni komunit. A tyto spolky dokáží pořádat kulturní akce i bez toho, že by sídlily ve vlastní samostatné obci. Ba právě naopak – větší samosprávný celek umožňuje pestřejší a kvalitnější nabídku akcí pro více lidí, a takováto dobrovolná práce pro komunitu dává smysl.
4. Bez samosprávy se venkov vylidní
Další mýtus. V malých obcích jde z RUD (rozpočtového určení daní) na provoz samosprávy průměrně 17,7 % příjmů (obce ≤ 1000 obyvatel), v obcích ≤ 100 obyvatel (392 obcí!) až 42 % (dle Miroslava Mateje, ředitele odboru financování územních rozpočtů). Tyto výdaje jdou na platy, odměny a režii úřadu. A tato neefektivita omezuje rozvoj.
Jsou to právě dotace od různých poskytovatelů (kraje, státní fondy, evropské fondy), na něž si umí sáhnout i nejmenší obce, které jim významně zvedají příjmy a nahrazují finance použité na platy a odměny starosty, zastupitelů a zaměstnanců obce. Obcím tak při úspěšném čerpání dotací zůstávají peníze, které starostové vždy rádi uvolní na samosprávou organizované akce pro občany (například obecní ples, Den obce, MDŽ, Svátek matek, Den dětí, Vítání nových občánků apod.). V podstatě se jedná o vynakládání rozpočtových prostředků na společenské kratochvíle, a přiznejme si, že jde tak trochu o uplácení voličů. Na tento účel by neměly být příjmy z rozpočtového určení daní používány. Že se v podstatě jedná o jakýsi „venkovský socialismus“, je nabíledni, a v plné nahotě se to vyjeví v době, kdy dotace přestanou přitékat. Dotační programy EU pro Českou republiku jsou totiž dočasné. Mezi lety 2028 až 2034 by se pozice České republiky měla přehoupnout z čistého příjemce do plátce. V momentě, kdy dotace vyschnou nebo budou cíleny pouze na vyšší samosprávné celky, malé obce bez vnitřních úspor na investiční rozvoj prostě nebudou mít. Argument, že samospráva chrání venkov před vylidněním, je tedy značně přehnaný – bez kvalitních a dostupných, státem zajišťovaných, ale také komerčních služeb venkov stejně nebude atraktivní.
Jak slučovat?
V současnosti to jde na základě dobrovolného rozhodnutí zastupitelstev obcí, ale bez novelizované legislativy, která by stanovila zákonné možnosti a povinnost sloučení/připojení do nějakého časového horizontu, tento krok většina malých obcí neudělá. Historie nabízí inspiraci, kde by slučování obcí nebo připojování menších obcích k větším nemělo budit divoké vášně: Například dle farností – přirozených regionálních celků sdružujících obyvatele více obcí, často i stovky let. Farář, farní hřbitov, poutě a další křesťanské tradice – to vše pomáhalo tvořit sounáležitost komunity a přirozenou identitu. Podle vatikánského tiskového střediska existuje v tuzemsku devět celků církevní správy, pět českých a tři moravské diecéze a apoštolský exarchát církve řeckokatolické, v nich funguje 2576 farností. Sloučením obcí do 1000 obyvatel bychom snížili počet obcí zhruba na stav odpovídající počtu farností.
Dnes potřebujeme obdobný přístup, ovšem moderní: místo farností efektivní územní samosprávné celky s profesionalizovaným vedením, dostupnými službami a jasným plánem strukturálního územního rozvoje. Zkušenosti s vytvářením dobrovolných svazků obcí, resp. změnami v dosavadních svazcích ukazují na přirozené respektování územních obvodů obcí s rozšířenou působností v meziobecní spolupráci. Vyšší stupeň elementární mikroregionální struktury by se mohl realizovat v 600-700 jednotkách, řádově tedy v úrovni odpovídající dnešním stavebním úřadům, ovšem v odlišných územních obvodech.
Co říkají data MF ČR k 31. 12. 2022
Metodický postup výpočtu úspory ze slučování/připojení obcí a městských částí do 1000 obyvatel spočívá v analýze dat získaných z příslušných výdajových kapitol rozpočtů obcí dodaných Ministerstvem financí ČR. Jedná se o výdajové kapitoly rozpočtů obcí zatříděné na paragrafech rozpočtové skladby 6112 – Zastupitelstva obcí a 6171 – Činnost místní správy. Na základě dat za rok 2022 poskytnutých ministerstvem financí lze uvést, že výdaje obcí do 500 obyvatel zatříděné na paragrafu rozpočtové skladby 6112 – Zastupitelstva obcí činily 1 983,6 mil. Kč. V případě obcí do 1 000 obyvatel představovaly tyto výdaje celkem 3 516,2 mil. Kč. Výdaje obcí do 500 obyvatel zatříděné na paragrafu 6171 – Činnost místní správy činily 1 080,4 mil. korun, v případě obcí do 1000 obyvatel 2 592,9 mil. korun. Celkové náklady obcí zatříděné na obou paragrafech představovaly částku 3 063,94 mil. korun v případě obcí do 500 obyvatel a 6 109,08 mil. korun v případě obcí do 1000 obyvatel. Uvedená nejvyšší částka představují hypotetickou maximální úsporu s dopadem na veřejné rozpočty za předpokladu sloučení/připojení obcí a městských částí do 1000 obyvatel. Vyvodit jakýkoli závěr v podobě přesného odhadu možné úspory výdajů veřejných rozpočtů v souvislosti se sloučením obcí bez určení dalších kritérií (počet nově sloučených obcí, počet zastupitelů apod.) možné není.
V případě odhadu Národní ekonomické rady vlády z roku 2023, že sloučením obcí do 1000 obyvatel bude možné dosáhnout úspor veřejných rozpočtů ve výši 10 miliard korun, se ukázalo, že tento odhad byl „nastřelen“ ve zjevné snaze zaujmout vládu, aby se reformou veřejné správy začala zabývat. Lze však předpokládat, že výše uvedenou úsporu 6,1 miliardy Kč by navýšily také úspory z rozsahu, tj. úspory pramenící z efektivnějšího využívání služeb, z efektivnějšího využívání infrastruktury a v neposlední řadě úspory z větší tržní síly sloučených municipalit, která se projeví ve společných nákupech a investicích. Zvýšením kvality vedení sloučených samospráv by mělo vést také ke snížení počtu nekvalifikovaných rozhodnutí, kvůli nimž dochází k nadbytečným ekonomickým nákladům.
Příklad řešení vykazujícího konkrétní úsporu nákladů
Pojďme si představit konkrétně zpracovaný příklad administrativního připojení obce Y (cca 700 obyvatel) k obci X (cca 1200 obyvatel), když obec Y by byla přičleněna jako místní část k obci X, vedení sloučených obcí by sídlilo v obci X a sloučená obec XY by vykazovala 1 900 obyvatel. Došlo by k úspoře nákladů na provoz samostatné obce Y ve výši více jak 2,3 milionu korun ročně, což je v podstatě zhruba 20 % ročních výdajů této obce. Jedno volební období by tak představovalo úsporu 9,2 mil. Kč. V této variantě jsou započítány oba paragrafy rozpočtové skladby, čili jedná se o výsledek, který zahrnuje v původně samostatné obci Y zrušení platů a odměn celkem sedmi členů zastupitelstva, včetně uvolněného starosty a místostarosty, jedné referentky/účetní, předsedů a členů dvou výborů a externí platby za přestupkovou agendu, avšak není zde zahrnuto zrušení údržby obce. Ve sloučené obci XY by bylo voleno i nadále 9 zastupitelů jako v původní obci X, z toho jeden uvolněný starosta a jeden neuvolněný místostarosta, také počet výborů by se nezměnil. Částka necelých 10 milionů korun, která by za jedno volební období mohla v dané místní části navýšit investice, bezesporu nepatří k zanedbatelným pro takto velkou obec.
Reformu veřejné správy prostě potřebujeme
Sloučení obcí není útokem na identitu venkova – ale možností, jak ji dlouhodobě udržet. Větší obce přinesou lepší výběr kandidátů, vyšší kvalitu řízení, efektivnější správu i stabilnější veřejné finance.
Zkušenost z mnoha obcí ukazuje, že to jde – pokud je vůle a odvaha se podívat pravdě do očí. A reformu veřejné správy opravdu už nutně potřebujeme.
