Článek
Protože vás v tu chvíli srazí tak hluboko, že si říkáte, jestli má vůbec smysl vstávat. A mně taková věta přišla, když mi bylo sedmnáct.
„Ty na vysokou nemáš. Radši se smiř s realitou. Buď ráda, když uděláš maturitu.“
Pamatuju si to jako dnes. Stála jsem tehdy u učitelského stolu s papírem v ruce. Psali jsme slohovku. Měla jsem z ní čtyřku. Dala jsem do ní všechno. Psaní mě bavilo, cítila jsem, že tam něco je, že to má duši. Ale pan učitel češtiny mě srazil jednou větou. Studeně. Bez mrknutí oka. A já jen kývla, sbalila papír a odešla.
Doma jsem tu slohovku schovala na dno šuplíku. Ne že bych se za ni styděla. Ale bolelo mě, že někdo vzal mou snahu a přetavil ji v nic. Jen kvůli tomu, že moje čárky byly občas mimo, že slovní zásoba nebyla z učebnice, ale ze života.
Nikdy jsem nebyla premiantka
Učení mi šlo průměrně. Nebyla jsem ta, co by měla samé jedničky. Ale nikdy jsem to nevzdala. Snažila jsem se. Vstávala brzy, učila se do noci, dělala taháky, když bylo nejhůř. Nosila jsem svačiny spolužákům, pomáhala s prezentacemi, jen abych měla klid.
Ale to, co jsem neměla v hlavě podle tabulek, jsem měla jinde. V zápalu. V touze. V tom, že jsem chtěla víc, než mi bylo předurčeno.
Jenže škola mě naučila hlavně jedno – nevěřit si.
Přihlášku jsem podala tajně
Po maturitě jsem doma řekla, že chci zkusit vysokou. Máma byla překvapená, ale kývla. Táta se jen zasmál a pronesl: „To si fakt myslíš, že to dáš?“ Ale já věděla, že to musím zkusit. Ne kvůli diplomu. Ale kvůli sobě.
Přihlášku jsem podala potají. Na obor, který mě vždycky lákal – mediální studia. Psaní, slova, svět myšlenek. Přijímačky byly tvrdé. Ale já to zvládla. Vzali mě.
A v ten den, kdy přišel dopis o přijetí, jsem se zavřela do pokoje a brečela. Ne proto, že mě vzali. Ale protože jsem tomu sama nevěřila. Protože ten hlas pana učitele pořád šeptal v mé hlavě, že „na to nemám“.
První roky byly boj
Na výšce jsem nezačínala zrovna sebevědomě. Všichni kolem mluvili, jako by četli encyklopedie. Já si připadala jako holka z vesnice, která neví, co je „poststrukturalismus“. Ale držela jsem se. Četla. Psala. Ptala se.
A pak přišla chvíle, kdy jsem odevzdala seminárku. Téma: „Síla vyprávění v české literatuře“. Seděla jsem hodiny nad klávesnicí. A když jsem dostala zpátky hodnocení, stála tam jen jedna věta: „Takhle se píše srdcem. Výborně.“
A tehdy jsem poprvé pochopila, že to, co jeden učitel srazil, jiný vidí jako dar.
Práce, která dává smysl
Po škole jsem nastoupila do malé redakce. Psala jsem články, dělala rozhovory, zjišťovala si věci. Pak přišla nabídka z větší firmy – a já dnes sedím ve vlastní kanceláři, vedu malý tým lidí, kteří mě berou vážně.
Když píšu texty, konzultuji s kolegy nebo připravuju prezentaci, už ve mně není ta nejistá holka. Je ve mně žena, která ví, že má co říct.
A pak přišel on
Jednoho dne, pozdě večer, jsem se zapomněla v kanceláři. Bylo po pracovní době, venku ticho, v budově už skoro nikdo nebyl. A najednou někdo zaklepal na dveře.
„Promiňte, jen jdu uklidit.“
Vzhlédla jsem. V ruce hadr, uniforma, kbelík. A tvář, kterou bych poznala kdekoliv. Můj bývalý učitel.
Zarazil se. Poznal mě. Na okamžik jsme jen mlčeli. Pak sklopil oči a pronesl: „Ty jsi tady… vedoucí?“
Kývla jsem. „Jo. Už pár let.“ Usmála jsem se. Ne výsměšně. Ale klidně.
„A… daří se ti?“ zeptal se. Tichým hlasem.
„Jo,“ řekla jsem. „A víte co? Tenkrát jste mi sice řekl, že na to nemám… ale právě díky tomu jsem to nevzdala.“
A on jen přikývl. Bez výmluv, bez omluv. Jen tiché pochopení. A pak se otočil a dál vytíral podlahu.
Nejde o pomstu
Tenhle příběh není o tom, že bych měla radost, že uklízí. Není o výsměchu. Každá práce je důležitá. A někdy nás život zavane jinam, než jsme čekali.
Ale je to příběh o tom, že nikdy nevíte, co vaše slova udělají s druhým člověkem. Že někdy jedna věta může zlomit – a jindy nakopnout.
A že ti, o kterých si myslíte, že jsou bez šance, mohou jednou sedět na místě, kde byste je nikdy nečekali.
A co bych dnes řekla té sedmnáctileté holce?
Řekla bych jí, ať se nenechá definovat známkami. Ať věří svému hlasu. Ať píše, mluví, tvoří, i když ji nikdo nepochválí. Protože věci, co se dělají srdcem, najdou cestu.
Učitel mi řekl, že na vysokou nemám. Dnes ho potkávám, když mi uklízí kancelář. A ne – nejsem na to pyšná. Ale vděčná. Protože díky té větě jsem se rozhodla, že nikdy nikomu nedovolím, aby mě zařadil do škatulky. A to je víc než jakýkoliv diplom. To je svoboda.
