Deník diskriminované osmapadesátky. Jít na pohovor je jako mít lepru

Poslední dobou se u některých firem rozmohl takový nešvar. Párkrát se mi jako uchazečce o zaměstnání stalo, že si mě potencionální zaměstnavatel chtěl, než mi dá podepsat pracovní smlouvu nejdříve vyzkoušet. Prostě si otrknout nováčka, zda jsem skutečně ta pravá. Na pracoviště jsem se zašla po absolvování osobního pohovoru podívat, abych poznala své možné budoucí kolegy, a také, jak to vlastně ve společnosti chodí.

Někdy jsem se jenom rozhlédla, se zaměstnanci si podala ruku, navzájem jsme se představili a s rozloučením jsem zase odešla. Když se mi práce líbila a vypadalo to, že bych si se svými kolegy sedla, zůstala jsem o něco déle a oni mě do své profese trochu víc zasvětili. Každý samozřejmě po svém. Jedna z profesí už dlouho byla mým snem a když mi personalista zavolal s tím, že mě zve na pohovor, má radost nebrala konce.

Novou práci jsem ve svém věku hledala poměrně dlouho a po mnohých neblahých zkušenostech jsem zůstávala spíše opatrná. Hned zkraje jsem se nechtěla nechat opít rohlíkem. Jako potencionální uchazečka jsem se personalistovi zdála celkem přijatelná. Ostatní ženy mého věku , s nimiž absolvoval předchozí pohovor, prý na jeho vkus vypadaly děsně. Prošedivělé ženské, co o sebe příliš nedbají s chybějícími zuby. Tak mi navrhl, ať se na své budoucí pracoviště zajdu podívat.

Nové koště se nejdříve musí vyzkoušet, zda umí dobře zametat

Není příliš daleko a ujme se mě recepční Růženka, která mě po firmě provede a blíže seznámí s prací, kterou budu vykonávat. Růženka byla sympatická paní, stejně jako já v předdůchodovém věku, s níž jsme si navzájem padly do oka. Zůstala jsem s ní na recepci asi čtyři hodiny a už se moc těšila, jak se budu věnovat návštěvníkům wellness. Saunování a relax ve vířivce je má parketa. Personalista mi mezitím zavolal, zda bych za dva dny nepřišla na směnu, kde bych zůstala o něco déle.

Pracovní smlouvu mi nechá u kolegy na hlavní recepci. Na směnu jsem bez velkého zaváhání dorazila, práci snů jsem si nechtěla nechat jen tak ujít. Jen mě zarazilo, že kolega o žádné smlouvě nevěděl. S recepčním Michalem jsem zůstala na směně asi šest hodin. Pak mi kdosi zavolal, zda bych nepřišla ještě o víkendu na saunu, kdy je o něco větší provoz. To už jsem ale odmítla. Mají mě snad pro srandu králíkům.

Na další neplacenou směnu jet na své vlastní náklady a ještě bez pracovní smlouvy. A bůhví, co mi do ní vůbec napíšou a třeba mi nakonec dají jen dohodu. Přijata jsem samozřejmě nebyla i když jsem práci, kterou jsem už tolik potřebovala a dokonce by mě bavila obrečela. Kolegové byli vcelku milí a ochotní. Jen jsem nechtěla odsloužit další neplacenou směnu s tím, že v ruce vlastně nic nemám. Žádný papír a možná ani peníze, které bych nikdy neviděla.

Firmy hledají zaměstnance a přitom občas sehrají divadlo

Firmy stále hledají lidi, ale s potencionálními uchazeči možná ke své vlastní škodě pěkně vymetají. A třeba takto přijdou o skutečně dobrého pracovníka, který značku firmy mezi zákazníky povznese a možná přinese i nějaké ty potřebné korunky navíc. Zadarmo ale ani kuře nehrabe. A pak, stačí třeba úraz, příjezd záchranky a problém je na světě. A o to větší, když je uchazeč o volnou pozici veden na úřadě práce nebo cizinec.

Mám kamarádku v Holandsku, kde by se zaměstnavatel za takovéto jednání na pokutách nedoplatil. A tak absolvuji další a další pohovory, až už mě to začíná vyčerpávat. Stále jedna a tatáž ohraná písnička. Personalista si se mnou potřese rukou s tím, že se mi ještě ozve. Čekám týden, dva a ticho po pěšině. Dodám si nakonec odvahy a s hrdostí královny do firmy zavolám pro zpětnou vazbu.

Na konci aparátu se jen ozve:„ Jste prosím kdo, aha, jo, vy jste ta blondýnka. Víte, na základě všech uvážení jsme se rozhodli vybrat kandidáta, který lépe splňuje uvedené podmínky". Po kolikáté už jen toto slyším. A jaké podmínky, že jsem to vlastně nesplňovala. Maturitu mám, dokonce vyšší vzdělání, ale raději jsem ho neuvedla, abych nevypadala jako předvzdělaná.

Aha, jsem stará. V tom je ten zakopaný pes

Anglicky se domluvím dokonce o level výš, než bylo požadováno a jsem reprezentativní typ. Praxi v oboru už také nějaký ten pátek mám. Aha, zaťuká mi nějaký chytrý kuliferda na mozkové centrum. „Jsi prostě už stará, tak je to. Oni tě tak zkrátka vnímají. Ženská pár let před důchodem. To dřív pokvetou hrábě, než tyto lidi někdo zaměstná. Mám prostě smůlu. Na práci jsem příliš stará a na důchod zase moc mladá“.

Jsme národem pokrytců. Hrajeme si na patrioty, cizince příliš nemusíme, ale jedovaté sliny přitom pliveme do vlastních řad. Lidi před důchodem vnímáme jako jiné, staré, pomalé, šedivé, no, zkrátka takové, kterým nové věci do hlavy už příliš nelezou a pracovní tempo mnozí už také neudrží tak, jako dřív. Nakonec stejně většina firem raději zaměstná mladšího cizince, než babičku nebo dědu před důchodem.

Takto firmy na starší uchazeče pohlížejí. Přijít jako žena po pětapadesátce na osobní pohovor je snad horší, než mít lepru, svrab a neštovice. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Z jednoho pohovoru v Praze jsem si odnesla neblahý zážitek. Nepřijatá starší paní se rozplakala s tím, že skočí raději pod metro, než žít s cejchem věčného ponižování kvůli věku. Nemá už pomalu ani na jídlo a pan domácí ji z pronájmu také asi brzy vypakuje. Kde má vzít peníze na to, aby vypadala upraveně a sebevědomě.

Starší ženy to vždy lehké nemají

Práci už hledá přes dva roky a úspory pomalu docházejí. Příspěvek na bydlení jí byl o něco snížen. Zatímco její maminka si v 55 letech užívala zaslouženého odpočinku, ona si připadá jako na tržišti, kde ale o archivní zboží příliš zájem není. Je ho až příliš, a každý touží mít to mladé a neotřelé. Je to ještě poctivá stará škola. Vyučila se, pracovala dlouho ve svém oboru, než firma začala propouštět.

Mezi prvními šli samozřejmě ti starší. Vděk se už dnes příliš nenosí. Člověk je jako stroj. Doslouží, zrezaví a jde na skládku. Kdo by dnes jel na výlet či do zaměstnání v trabantu či staré škodovce. Vychovala dvě děti, na což se ale příliš zřetel nebere. Ale ani ty to nemají lehké. Mají své rodiny, splácí hypotéku. A manžel, kdeže staré krásné časy jsou. V padesáti ho chytla druhá míza a nabrnkl si mladší ženu. Založil novou rodinu a zaměstnavatelé se o něho přetahují. Zkrátka chlap s dobrým řemeslem, které mu předal jeho tatínek.

Sedíme s kamarádkou v parku a přichází na nás podzimní melancholie. Obě hledáme práci a tiše závidíme těm přítelkyním, co stihly ještě odejít do důchodu včas. Připadají nám, že nějak rozkvetly. Své mají už jisté, užívají si podzimu života, vnoučat a těch malých, velkých radostí, kterých ke stáru spíš ubývá. Znovu se začaly cítit jako ženy. Jsou pány svého času, královnami, kterým už nikdo na pohovorech nedává najevo, že jsou nechtěné. Prostě už staré.

A jak vnímám doporučení zaměstnavatelů vlastním pohledem.

Vynesení rozsudku ze strany zaměstnavatelů směrem ke společnosti:

Provinili jste se především tím, že jste zestárli. A naše firmy potřebují čerstvý, svěží vánek s neotřelými nápady a přínosem energie. Toto vše se dá lehce vyčíst z odpovědí znějících asi takto: „S politováním oznamujeme, že si vážíme vaší dosavadní praxe, vzdělání, zkušeností, ale po všech našich uvážení jsme vybrali uchazeče, lépe splňující podmínky“.

Člověk se na osobních pohovorech, tedy pokud k nim byl vůbec přizván setká se spoustou lidských příběhů a osudů. Měla jsem možnost poznat stále hezké, elegantní ženy, které o sebe ani v době své několika měsíční nezaměstnanosti nepřestaly dbát. Ale také ženy, vypadající mnohem starší, než doopravdy jsou.

Měsíce či léta bez práce a živoření na různých dávkách se na nich neblaze podepsalo. Jak na vzhledu, tak i zdraví. A toto jednou zaplatíme my všichni. Včetně zaměstnavatelů a mladší generace, co na tom také nesou svůj podíl. Nepřijmout staršího zaměstnance znamená, že ho jednou budou mít za krkem. Nejen jako penzistu, ale především jako nemocného člověka. A to bude státní rozpočet stát možná víc, než jeho důchod, který asi příliš velký nebude.

Mladí starší spolupracovníky mezi sebe nechtějí. Živit je ale také nechtějí

Na jednom z pohovorů mě dorazila jedna mladá slečna. Mělo jít o menší obchůdek s módním zbožím,  jakých jsou v každém větším obchodním centru desítky. Zvláště ke starším uchazečkám i s mnohaletou praxí v oboru se nechovala dvakrát přívětivě. „Víte, my jsme mladý kolektiv“, začala omílat svůj ohraný kolovrátek směrem ke starším ženám. „A myslím, že mnohé z vás by mezi nás nezapadly“.

Dvě kandidátky opouštěly zasedací místnost se slzami v očích. Paní, říkejme jí Miluška se roztřeseným hlasem rozpovídala o tom, jak od svých 56 let nemůže sehnat takřka žádnou práci, a to ani v Praze. Nevzali jí ani na noční security. Na úřadě práce je bezmála dva roky. Musela se hodně uskromnit. O hezkém výletě nebo koupi nového kabátu si může nechat leda tak zdát.

Není přímo z Prahy. Aby sehnala práci, potencionální zaměstnavatele objížděla, účastnila se pohovorů mimo své město. Z peněz na jídlo jí pěkný kus ukousla doprava. Stydí se pomalu vycházet mezi lidi. Žije hůř, než její sousedka, co už je v důchodu. Platí krutou daň za své zestárnutí a široce rozevřené nůžky mezi mladou generací a tou starší. Hůř vidí, ale na nové brýle nemá.

Mladí si své seniory vlastně vyrábějí

Když se hlásila o další z mnoha zaměstnání a sdělila, že je v současné době na pracáku, po odchodu jen tak letmo zaslechla, jak někdo pronesl „No, to nám sem teda posílají hezký materiál“. Tyto ženy to nebudou mít dvakrát lehké. Tím, že o ně takřka nikdo nestojí, jim budou chybět roky do důchodu. Buď ho budou mít hodně nízký nebo budou muset pracovat třeba do 70 let. Kdo je ale v tak vysokém věku a s podlomeným zdravím vezme?!

Staří mají pracovat takřka do zdechnutí, aby se mladí, co si chtějí jen užívat měli líp než se měli oni. Mladí ale mají celkem problém. Se starými pracovat nechtějí, prostě se jim hnusí. Mám na těch pohovorech otevřené oči i uši.

Živit je také nechtějí. Plodit děti také ne. A pokud budou své mládí prožívat ve věku šedin, nezbyde jim nic jiného, než se se vzniklou situací smířit. Své seniory si vytvořili oni sami. Je někdo na svět přivedl, oni si však raději pořídili kočku nebo psa pro vlastní pohodlíčko. Jsem rozmrzelá. Trh práce je hrozně nefér. Odeslala jsem snad tisíc a jeden životopis a odpovědí přišlo jen pár.

Starší člověk už tolik nezvládá to, co dřív

Firmy ale vesele inzeráty inzerují dál. A tak jsem zkusila takovou fintu. Asi týden po té, co mi přišla odpověď, že byl vybrán mnohem vhodnější uchazeč, jsem jen změnila fotografii a o patnáct let směrem dolů poopravila to číslo v kalendáři. A světě div se, dvě z firem, které mě předtím odmítly si se mnou domlouvaly pohovor. Na jeden z nich jsem dokonce dorazila, pro zajímavost, co se bude dít.

Vše probíhalo v naprosté pohodě. Dokonce byl personalista překvapený, že před sebou nevidí stařenu podobající se Polednici, než jsem poodhalila skutečnou pravdu. Když mi ukázal jednotlivá pracoviště, zaměstnanci byli tak lehce pod pětatřicet a ve firmě byl docela šrumec. „Už víte, proč starší lidi raději nepřijímám. A neberte to nijak ve zlém“.

Tím jak se odchod do důchodu zvláště ženám prodloužil, se do určitých problémů nedostávají jen starší lidé, zvláště ženy, ale i mnohé firmy. Tlak je především na výkon, jenže, co zaměstnavatel vymáčkne z takřka šedesátileté paní, co pracuje od svých 18 let. Vše co měla, už společnosti odevzdala.

Mládí vpřed, před 40 lety bylo mladých lidí jako kvítí

Své mládí i produktivní věk. Ani naši předci takto dlouho nepřetržitě nepracovali. Před rokem 1989 nebylo tolik dvanáctihodinových směn. Maminka pracovala nějaký čas v obchodě, a ten se zavřel večer v šest hodin. V sobotu bylo otevřeno do jedenácti, neděle a svátky volné. O to víc času na nás děti maminka měla. Tam kde se dělalo na směny, třeba nemocnice, byl provoz třísměnný.

Po šedesátce pracoval už málokdo, zvláště na plný úvazek. Když se po revoluci 1989 mnohé společnosti privatizovaly či dokonce zanikly, poslal zaměstnavatel tatínka do předčasného důchodu. Do toho řádného mu zbýval rok. Nijak zvlášť ale netratil, nikdo mu ho razantně nezkrátil. A hned po té v divokých devadesátkách staršího člověka podobně jako je tomu dnes, takřka nikdo nezaměstnal.

Rozdíl byl jen v tom, že mladé síly byl dostatek. Silné ročníky ze 70. let byly právě v rozkvětu, plné energie a nadšení. Sama patřím ke generaci Husákových dětí. Když to v listopadu 1989 bouchlo, bylo mi krásných 21. let. A to byla teprve jízda jako na tobogánu. A dnes se někteří pomalu chystáme zařadit se před důchodovou bránu, kterou nám mnozí politici neradi otevírají. Je nás prý mnoho.

Jsme nešťastnou generací. Stále mladí na důchod, ale příliš staří na práci. Narodili jsme se a zestárli v nesprávný čas. Teď už jsme jen pokusnými králíky, co všechno ještě vydržíme. A pak se uvidí…

No řekněte. Má dnes šanci starší člověk možnost najít uplatnění?! Nemá, protože zaměstnavatel z něho bez státní dotace nemá nic. A na státní dotace se dnes podniká nejlíp. A tak zatímco o invalidní a starobní důchodce je na trhu práce celkem zájem, před důchodci si ani neškrtnou. I starší věk může mít dvě tváře. Na té jedné se dá celkem slušně vydělat, a ta druhá nechť jde po žebrotě.

Obsluha parkovacího domu Č.Budějovice, pro OZP, 155 Kč/hod

27 900 – 30 000 Kč/měsíc

Co říká TOMEGAS s.r.o. o pozici

PŘIJMEME OBSLUHU PARKOVACÍHO DOMU V Č. BUDĚJOVICÍCH – PRO OZP

Do našeho týmu hledáme spolehlivého a zodpovědného kolegu/kolegyni na pozici OBSLUHA PARKOVACÍHO DOMU, pouze pro OZP

Náplň práce:

obsluha parkovacího systému (PC)
komunikace se zákazníky
kontrola parkovacích prostor

Požadujeme:

spolehlivost a zodpovědný přístup
samostatnost, komunikativnost
ochotu pracovat ve směnném provozu, 12ti hodinové směny (denní / noční)

Nabízíme:

stabilní zaměstnání
odpovídající finanční ohodnocení
zaškolení na pozici

Místo výkonu práce: F. A. Gerstnera 52, České Budějovice

Mzda: 155 Kč/hod (27.900 – 30.000)

V případě zájmu vložte svůj životopis

Bližší informace na telefonu: 735 161 700

Zdroj:

Pohled a zkušenosti autora

prace.cz