Článek
Po zhlédnutí filmu Obecná škola jsem si vzpomněla na dobu svého dětství, kdy jsem bývala dítko školou povinné. A také na tatínka, který navštěvoval školu podobnou té, kde si učitel dokázal zjednat pořádek a autoritu mezi těmi největšími darebáky. Třeba tím, že si část svého odžitého příběhu vymyslel, aby děti co nejvíce upoutal. Jeho příchod do chlapecké třídy, kterou před tím nezvládla učitelka a skončila v blázinci rozverné žáčky příliš nevzrušoval.
Vysloužilý voják, co ani na chvíli neodložil svůj revolver za opaskem, se však svého cíle vychovat z nezvladatelných výrostků slušné občany nevzdal. Krok za krokem začal hochy srovnávat středověkým nástrojem. K ruce mu byla rákoska, s níž neposlušní a vzdorovití žáci dostali přes prsty, za což svému učiteli museli s pokorou poděkovat.
Viděl to tak, že učiteli, podobně jako rodičům, by se měla projevovat úcta, a nikdy by neměl stát před tabulí jako počmáraný šašek, který si tam mele něco pro sebe. A k němuž si žáci mohou dovolit takřka cokoliv, jako tomu bylo v případě učitelky, která se už do školy nikdy nevrátila.
Takových Rozenhajnů a podobných dnes najdeme ve škole dost. Jen namísto rákoskou přes prsty, aby poslouchali, když učitel mluví a vysvětluje novou látku dostali diagnózu ADHD, z čehož šílí jak sami učitelé, tak jejich pomocní asistenti. A jak pronesl žák Rozenhajn, že děti se bít nesmí, nemohl třídní učitel Hnízdo jen souhlasit. Tento hoch sice znal moc dobře svá práva, ale nic moc mu neříkaly také povinnosti.
Dětem scházejí skutečné autority. V rodině i ve škole
Na to mu jeho učitel správně sdělil„ až na jednu výjimku, a tou je tato třída". Třídní učitel si nakonec mezi svými žáky získal autoritu, že jak sám pronesl „tohoto středověkého nástroje už není třeba“. Děti dokázal svými příběhy a výkladem neskutečně upoutat, a dokonce při jedné ze svých vyučovacích hodin rozplakat i ty největší darebáky vyprávěním o Mistru Janu Husovi.
I na Rozenhajnovu drsnější poznámku na adresu koncilu, který Mistra nakonec odsoudil ke smrti upálením na hranici reagoval kývnutím, nikoliv rákoskou. Dnešní školství je přefeminizováno a mnozí učitelé jsou jen pár let před důchodem. Anebo příliš mladí, těsně po studiích a s dětmi, mezi nimiž se pomalu ztratí si nevědí rady. A až na naprosté výjimky si málokterá učitelka nebo učitel dokáží zjednat mezi žáky takovou autoritu jakou měl Igor Hnízdo.
Do karet jim příliš nehrají z jedné strany moderní technologie, které jsou jinak výtečnými pomocníky. Děti si vše potřebné najdou na internetu, škola je podobně jako v té obecné příliš nezajímá a své učitele moc vážně neberou. Díky volné výchově sebe sami vnímají za posvátné bytosti, kterým se pomalu nesmí nic vytknout. Když cítí, že něco není v pořádku, nebo že si učitel na ně zkrátka zasedl, svěří se doma rodičům a ti jdou do školy s tím, že je vyučující zkrátka neschopný a s dětmi to neumí.
Děti byly dříve vychovávány přísněji
Naopak v Obecné škole mnozí rodiče dali učiteli svaté právo rákosku použít. Sám tatínek v podání Jana Svěráka synovi Edíkovi, když mu odmontoval blatníky od kola zmaloval zadek vařečkou s tím, ať se ke svému činu postaví čelem jako chlap. A neschovává se za ženskou sukni, což znamená zbabělost. Ani dříve nebyly děti žádní svatí andělé, jen vše mělo svůj pevný řád. Škola, rodina, práce.
Děti po škole buď pomáhaly svým rodičům s domácími pracemi, hospodářstvím, staraly se o mladší sourozence nebo vyváděly klukoviny, za které hned následoval trest. Buď za vlastní hloupost zaplatilo dítě samo, jako klučina, co přišel o tři prsty, když se snažil sestrojit vlastní výbušninu, anebo tatínek odepnul pásek. Tatínek mi vyprávěl, že za časů jeho dětství byl pantáta, učitel a farář bůh. Já si zase vzpomínám na svou tělocvikářku, kterou jsme milovali.
Dokázala svou metodou a přístupem na hodině tělocviku rozpohybovat i ty největší pecivály a polena. Vyučovala ještě dějepis . Dějiny dokázala vysvětlit tak názorně a zajímavě, že by snad ve třídě bylo slyšet cupitat malou myšku. Oblékla se jak za kolchoznici, tak buržoalistku vykořisťující své dělníky, což jsme tehdy až tak moc nechápali. A tu továrnu nakreslila na tabuli.
Lidé stále hledají svého spasitele, co za ně vše zařídí
Nebo vybrala pár žáků, s nimiž zahrála příběh, jak to v té kapitalistické společnosti chodí. Stále více mi připadá, že nejen dětem, ale celé společnosti schází skutečná autorita. Osobnost. Člověk, co bude lidi spojovat, ne rozdělovat. Kdy národ opět potáhne za jeden provaz nejen v dobách dobrých, ale i zlých. Lidé si opět začnou pomáhat, protože v jednotě je síla, ne v rozdrobení. Snad jediným, kterému se to povedlo byl po listopadu 1989 president Václav Havel.
„Svůj lid "dokázal velmi rychle sjednotit. Lidstvo od svého počátku hledá svého vůdce, spasitele, co na svých bedrech ponese všechnu tíhu světa. Lidské utrpení, starosti, bolesti, beznaděj, nemožnost nebo neschopnost postavit se na vlastní nohy s tím, že nikdo jiný za mě nic neudělá. Ani neodžije můj život, jedinou míli nepůjde v mých botách. Svatý Petr nepodal tulákovi hotovou voňavou rybu. Ale dal mu prut a naučil ho si tu rybu sám chytit.
Takto činí skutečná autorita. Nenásilně a lidsky. Tito lidé nic neslibují, ale dokazují svými činy. Nakonec i učitel Hnízdo vychoval z nezbedných výrostků, s nimiž si takřka nikdo nevěděl rady poslušné žáky. Dnes je bohužel situace na školách mnohem horší. Děti jsou stejně divoké a zlobivé jako dřív. Jen mají k ruce moderní nástroje, jakými mohou toho druhého ovládat. A tím pociťují moc. Silnější nad slabšími, někdy ti hloupější nad šprty.
Dnes se šikana přesunula ze tříd do parku nebo ulic. A co hůř, na internet, kdy stačí jedno jediné video, aby byl spolužák nebo vyučující v očích ostatních naprosto odepsaný. Mnohem více díky sociálním sítím a bujícímu násilí ve společnosti vzniká brutalita mezi dětmi. Už nestačí obyčejná klukovská rvačka nebo boj o třídní krasavici. Děti si klidně do školy přinesou nůž nebo dokonce střelnou zbraň. Cítí se nemilované, flustrované, nepřijímané rodinou, spolužáky, učiteli, nebo si jen chtějí vyzkoušet novou počítačovou hru.
Zapnu televizi, střelba, spustím hru na PC, střelba
Hrdina má přece několik životů. Zastřelí ho, on po chvilce vstane a bojuje se dál. Dětský mozek ještě nedokáže zpracovat fakt, že když někoho zabijí, ten člověk půjde už jen do hlíny nebo do žehu. Žijeme ve zvláštní době. Toužíme po klidu, harmonii, ale!! Stačí zapnout televizi, střelba. Zahrát si hru na PC, střelba. Přicházejí k nám lidé a děti, které z vlastního domova vyhnala střelba.
Část světa se ocitla ve válce. Dnešní děti vyrůstají zdánlivě ve světě plného zla, ostrých loktů a agresivity. V době, kdy dobro ustupuje do pozadí nebo není na pořadu dne. Tolik se neprodává. Žijeme v době, kdy lidský či jakýkoliv život pomalu ztrácí na své hodnotě. Utrpení převládlo nad milosrdenstvím a nenávist nad teplem vycházejícím z lidského srdce.
Láska je prodejná. Zlo pramení z nedostatky lásky. A právě ta světu a zvláště dětem chybí. Učitel národů Jan Ámos Komenský pronesl, že vzdělání je zlatým klíčem k lepší budoucnosti, vzájemnému porozumění a toleranci. A láska je věčná. Bez ní je svět chladný a srdce ledová. A pokud společnost hrubne, lidé přestávají vidět to modré světýlko na konci tunelu, nezachrání dětské dušičky ani deset takových učitelů, jakým byl tento vysloužilý voják.
Zdroj:
film Obecná škola
pribram.cz/clanek/manevry-v-pribrami-strelec-na-7-zakladni-skole-se-nepotvrdil-slo-o-plany-poplach/35760





