Článek
Moje babička pocházela z osmi dětí. Sama jich měla pět. Přestože po smrti svého milovaného manžela, mého dědečka, který zemřel pouhých pět let před mým příchodem na svět na ně zůstala sama, prožila hezký, naplněný život. My jsme jen dva sourozenci. Já a mladší sestra. Měly jsme mít ještě sestřičku nebo bratříčka, ale osud rozhodl jinak. Maličký andílek tento svět nikdy nespatřil. Maminka v pátém měsíci potratila. A já jsem si stále představovala, jak krásné by bylo mít bratra.
Rytíře, který by své dvě princezny chránil. Anebo sestřičku. Benjamínka, o kterého bychom se staraly a místo panenek vozily v kočárku malého drobečka. Jak jsem dospívala, malovala jsem si svůj budoucí život hezky narůžovo a obrázky ukládala do krabice s pentlí. Pod víkem se skrývala má malá, velká tajemství, sny a naděje dívky, která pomalu přechází pomyslný most ze říše dětství do světa dospělých.
Střevíčky malé zasněné princezny už navždy zůstaly za branou, která se nikdy neotevře. Když jsem se bláznivě zamilovala až po uši do své první lásky, malovala jsem si v srdci svůj budoucí život. Velký dům se zahrádkou a dvorek plný dětského smíchu, na který dám plechovou vanu představující dětský bazén. Přesně takovou, v jaké jsme se se sestrou cachtaly o letních prázdninách u babičky. A na zahradu umístím houpačku radosti.
Snila jsem o krásném domě a velké rodině
Součástí naší velké rodiny by byla také spousta zvířátek. Pejsek a kočička, králíčci, slepice a koza Líza, jakou měla moje babička. A já jsem si k ní každé ráno přicházela pro mlíčko. Občas jsem si v něm opláchla obličej, abych zůstala dlouho krásná a líbila se sobě i klukům. Když už jsem se svou láskou chodila nějaký ten pátek a později spolu zkusili žít, zatoužila jsem po děťátku. Malé roztomilé Michalce nebo Danečkovi. Bohužel, slzy dělohy mě každý měsíc utvrzovaly v tom, že nový život nevzešel.
Trápila jsem se nad svým neblahým osudem a jen tiše záviděla svým kamarádkám, chlubícími se se svými ratolestmi. Až už se na to maminka nemohla dívat a poslala mě na odborné vyšetření. Zpráva lékaře byla pro mě, a také Dana, který byl naprosto v pořádku zdrcující. Děti mít nikdy nebudu. A kdyby se to nějakým zázrakem podařilo, dítě nebude normální. Pravděpodobně by bylo zdravotně postižené s péčí 24/7.
Nakonec by beztak skončilo v některém z ústavů sociální péče, pro takto postižené děti. Taková byla zkrátka doba a o handicapovaných dětech ani lidech se příliš nemluvilo. Byli uklizeni, aby nepůsobili na zdravé společnosti špinavou čmouhu. Pravda je, že jsem vlastně nikdy žádného vozíčkáře nepotkala a ani jinak zdravotně postiženého člověka.
Kolik bezesných nocí jsem jen proplakala. Můj sen o velké rodině se rozplynul jako pára nad hrncem. Dan se se mnou nakonec rozešel. Už ho unavovaly mé každodenní výlevy srdce a obraz, kdy se z milé a pohodové ženy stávala hysterka. O pár let později mi maminka sdělila tajemství, které mě zlomilo. V jejím rodě ženy zůstaly buď bezdětné nebo se narodilo postižené dítě, které odložily do sirotčince.
Matčin rod stihla kletba
Matka péči nezvládla, zvláště poté, co ji otec dítěte opustil a okolí na takovou rodinu hledělo, jako na podivíny s děckem, které ovládl ďábel. Otec málokdy unesl roli, kdy měl denně na očích tvorečka, který nikdy nebude normální a rodina se bude muset přizpůsobit jen jemu. I když tyto věčné děti bývají jinak roztomilé s čistým srdíčkem. Tento zvláštní osud přicházel v dekádách. Maminka mi vyprávěla, že jakási prabába rod Kotulových proklela.
A nic na tom nezměnila ani svatba a změna příjmení ženy. Prý jí to řekla její babička a snad to mělo být napsáno v nějaké rodinné kronice. Zatímco jedna žena dostala požehnání narození zdravého dítěte, jiná zůstala bezdětná, další čekal nezvratný osud a nelehké rozhodnutí. Zůstat bezdětná a stigmatizovaná nebo dát život tvorečkovi, který se očima společnosti stane ocejchovaným a lidé se na takovou matku budou dívat skrz prsty.
Taková byla zkrátka doba v níž lidé měli různé předsudky a věřili ve všelicos. Odsoudit člověka je někdy mnohem lehčí, než umět odpustit nebo ho přijmout takového, jaký doopravdy je. Když medicína pokročila mílovými kroky kupředu, společnost se ve vztahu k handicapovaným lidem začala pomalu měnit k lepšímu a začali být přijímáni jako její součást, vyvstala přede mnou otázka.
Když dám život holčičce či chlapečkovi s těžkou vývojovou vadou či Downovým syndromem či jiným postižením, jak vše sama zvládnu, pokud by nás tatínek opustil. Rodiče tady také navždy nebudou a já sama jednou zestárnu. Co, když péči o takového člověka bude muset jednoho dne převzít nějaké sociální zařízení a jací budou lidé, kteří o něho budou pečovat. Opětují mu jeho lásku, budou mít na něho vůbec čas.
Vždyť přece nebude jediný, koho budou mít na starosti. Dnes, kdy mi po plejádě různých vyšetřeních a lékařských zpráv osud potomka skutečně nedopřál, vše vnímám jinak. Asi to tak mělo být. Zestárla jsem, objevily se různé zdravotní neduhy související s věkem a horko těžko bych péči o člověka s těžším postižením, ať už fyzickým nebo mentálním zvládala. Vidím to u své bývalé spolužačky, co ve svých 58 letech pečuje o postiženého syna.
Všem maminkám, co se starají o handicapované děti skládám obrovskou poklonu
Cítí se vyčerpaná fyzicky i psychicky, zestárla nejméně o deset let. Mezitím také zestárli její rodiče a začínají si říkat o pomoc. Svého syna nade vše miluje. I on je na ní hodně citově závislý. Manžel svou rodinu po Jakubově narození opustil a později si založil novou. Má dva zdravé kluky a na Jakuba si ani nevzpomene. Maminka se ničeho nebojí víc než chvíle, kdy tady nebude. Tím více, že budoucnost pro tyto lidi tím, jak populace rapidně stárne příliš růžová být nemusí.
Přibude seniorů, ale pečovatelů bude velký nedostatek. Pomocná ruka ke každému přijít nemusí. Či alespoň včas. Zatímco dříve mě mnozí lidé a přátelé odsuzovali , že jsem to měla přece jen risknout a nechat přijít na svět i takto postižené dítě, dnes mi dávají spíš za pravdu. Zvláště ti, co pečují o své staré rodiče nebo také postižené potomky. A, ač to berou a přijímají jako své poslání, dávno už přestali žít, ale už jen přežívají s myšlenkou, co bude po tom, až tady nebudou.
Mnozí se cítí vyčerpaní a nepochopení. Jsou to obyčejní lidé, co přinesli oběť. Na druhou stranu se jim nedostává peněz. A ani svému potomkovi nemohou kromě bezmezné lásky a oddanosti dát do vínku nic víc, než víru a naději, že po jejich odchodu z tohoto světa o ně bude postaráno. Nelehký úděl těchto andělů bez křídel ztvárnil film Spolu s Veronikou Žilkovou v hlavní roli zasvěcující život svému autistickému synovi.
Nelze jednoznačně soudit rodiny, co si ponechali dítě, i když předem věděli, že bude „jiné“, a společnost ho přijmout ani akceptovat nemusí. Zvláště v minulém století před sametovou revolucí 1989 tamní režim nebyl těmto lidem příliš nakloněn. Stačí vzpomenout na film Filipa Renče Requiem pro panenku, kdy dívky, které uhořely při požáru sociálního ústavu téměř žádnou cenu neměly. Ani za živa ani po smrti. Vzpomínám si na svého milovaného králíčka Barču. Narodila se jí krásná králíčata. Jedno z nich bylo ale příliš slabé. A ona ho snědla.
Bezdětné nelze jednoznačně odsoudit
Zrovna tak nelze soudit lidi, kteří stejně tak jako já zůstali bezdětní. Přivedli by sice na svět potomka, avšak daňovým poplatníkem by se nikdy nestal. Společnost by ho dříve či později mohla začít vnímat jako přítěž pro státní kasu, tak jako jsou dnes mnohými lidmi i politiky vnímáni senioři. A tím nejhorším scénářem by bylo, že by později na světě zůstal zcela sám s tím, že by nepochopil proč.
A když se na vše podívám střízlivýma očima, už dnes není, zvláště mezi mladší generací o práci v sociálních službách zájem. A starší pracovníci, srdcaři jednoho dne odejdou na zasloužený odpočinek. Před pár dny jsem prošla park na pražském Hlavním nádraží. Mezi mnoha bezdomovci jsem spatřila též lidi staré, a také s různým zdravotním handicapem. Rvalo mi to srdce o to víc, že kdybych tenkrát…, mohla by takto jednou skončit moje dcera nebo syn.
Zdroj:
idnes.cz/zpravy/domaci/chybi-asistenti-pro-handicipovane-druzina-preplnene-ustavy-samostatne-bydleni.A240625_103420_domaci_zof
sbobodni.cz/novinky/-jsou-snad-duchodci-skodnou-sichtarova-zasla-nad-objevy-ustavniho-soudu
cnn.prima.cz/komentar-politika-neni-pro-stary-a-volby-uz-vubec-ne-519676
emaminy.cz/c/celime-krizi-v-socialnich-sluzbach-chybi-pecovatele-a-zdravotni-sestry-1736
katefree.cz/clanky/slavko-sevcik





