Článek
Já však kdesi hluboko uvnitř cítím smutek. V tento čas uplyne neuvěřitelných deset let od chvíle, co jsi mě opustila. Navždy. Bez jediného slůvka rozloučení, obejmutí, pohlazení tě po stříbrných vlasech. Tak jak jsi stárla, proměňovala jsi se pozvolna ze sluneční záře v měsíční svit. Odešla jsi nečekaně, v nemocnici, kdy u tvého lůžka stáli jen andělé strážní, aby tě přivedli do světla, kde už ti bude jen dobře. Občas jsem tě před usnutím viděla, jak přecházíš přes duhový most. Takový, přes jaký procházejí zvířátka či spíše jejich duše. Tak čisté a nevinné.
A hned za jeho polovinou se proměňuješ opět v mladou krásnou ženu. Takovou, jakou jsem tě znala jako tvá milovaná malá holčička. Jakoby jsi ten svraštělý kabát svlékla a odhodila do řeky zapomnění. A tím, jak jsi se blížila stále více ke světlu, získávala jsi ztracenou sílu. Sílu nového života. Pak jsi vešla do světla a já už jsem tě nikdy neviděla. Jen jsem tě cítila a cítím ve svém srdíčku. Zatímco já jsem tady zůstala osamělá, ztracená a zmatená, tebe určitě u nebeské brány přivítali andělé, aby tě odvedli zpátky domů. Tam, odkud jsme přišli a kam se jednoho dne, až přijde náš čas a vítr sfoukne plamen naší pozemské svíce života, opět vrátíme. Úplně nazí, jen se svým svědomím.
Nevím, jak nad tím tvým, maminko, ale nad tím mým se nebesa určitě pořádně zatřesou. Takové malé zemětřesení tam nahoře. Pokud mě rovnou Svatý Petr nepošle šupito presto tam dolů přitápět čertům pod kotel. Věřím, že jsi opět s těmi, kteří tě milovali a ty jsi milovala je. A i s těmi, s nimiž jsi se za pozemského života příliš nemusela. Že jste si ve jménu boží lásky navzájem odpustili a to pro vždy. A nezapomněli jste ani na mě, co vás oplakávám tady na zemi. Kolik jen nevyřčených slov si za ta léta vyslechl chladný náhrobek. Ten kus tvrdé skály. A každá kytička, kterou přináším na hřbitov, jakoby voněla po tvých vlasech. A světlo svíce, které rozsvěcuji v lucerničce, to je světlo věčného života. Oheň, který nikdy nepohasne.
Společně s tebou v malém hrobečku odpočívají tatínek a také švagr Láďa. Všichni jste odešli z tohoto světa příliš brzy. Nebylo mi ještě ani čtyřicet let, když jste odešli tam na druhý břeh. Ani svého podzimu života jste si příliš neužili. Zubatá váš život zkrátila příliš brzy. A najednou, jakoby i ze mne odešla polovina člověka neznámo kam. Život už nikdy nebyl takový jako předtím. Určitě je tam s vámi Voříšek, Micinka a také má milovaná jezevčice Darinka. Žijete v hezkém domečku s velkou zahradou, celá naše velká rodina. I jedna babička s oběma dědečky, které jsem nikdy nepoznala, protože odešli dřív, než jsem se narodila.
Proč tomu tak je, nevím. Ale snad se jednoho dne až přijde můj čas také všechno dovím. A tvůj nebeský domeček určitě poznám. Bude zalitý muškáty, které jsi tolik milovala. Nejvíce ty růžové v různých odstínech. Nevím maminko, zda by se ti na tomto světě ještě líbilo. Je takový divný. Jakoby se z něho postupně vytrácelo krásno, něha a láska. Lidé nějak zvlčili a v dáli opět řinčí zbraně. Zrovna tak jako v době tvého dětství, kdy jsi poznala bídu a tvůj spánek bezstarostného dítěte přehlušovaly sirény. Není už to ten svět, v němž jsem se cítila šťastná. Ale možná mi to jen tak připadá, protože už tady se mnou nejsi. Strážný anděl, pod jehož křídly jsem se mohla skrýt před světem a vyplakat se. Říká se, když odejde maminka, je to jako když pohasne slunce. Maminky by umírat neměly.
Líbilo se mi, jak jsi dokázala stárnout. Přirozeně a s grácií. Stříbro ve vlasech ti přidávalo na kráse a mezi jednotlivými vráskami, i když jsi jich moc neměla, jsem četla jako v knize. Tvá tvář, to byla kniha života plná sladkobolných příběhů. To byl svět ještě normální a ženy byly uctívány. Stále byly brány jako křehčí a krásnější pohlaví, dárkyně života. Nikoliv podivné muženy, které si svou přemrštěnou emancipací podepsaly smutný ortel. Dnes je jim odpíráno babičkovství. Do důchodu budou odcházet stejně jako muži a diktát kultu věčného mládí je po padesátce odsune na druhou kolej. Mnohé si podzimu života a ani svých vnoučat příliš neužijí. Budou se točit jako kačeny. Nejprve kolem své rodiny, potom kolem svých starých rodičů a ještě chodit na dvanáctihodinové směny, kde na ně bude pohlíženo mnohými kolegy i nadřízenými skrz prsty. Staré unavené ženské, co už neodvádějí pracovní výkon pětadvacetileté krásky v rozpuku.
Jakoby pomalu všechny ty svým způsobem krásné a laskavé babičky, jaké nás provázely v dětství, pomalu mizely ze světa. A ten pomalu chřadne jako ony. Tolik krásného jsi mi toho maminko dala a já jsem ti ani za vše nestačila poděkovat. Chybíš mi.
Večer, kdykoliv pohlédnu na oblohu plnou hvězd, vidím jednu jedinou. Tu nejzářivější. A ta hvězda, to jsi ty. Hvězda, co bude navždy zářit jen pro mě. Hvězda, která nikdy nepohasne.
Jsem po tobě maminko. Ať si svět mele to své. Vyzpovídat už se mu ve svém věku nemusím. Život a vše co mi dává přijímám s pokorou a stárnu s grácií. Má tvář, to je další kniha ve které ty dál žiješ a s tebou všichni ti, kteří pro mě nikdy nezemřeli. Dokud mé srdce bude bít, navždy v něm zůstanete vepsáni zlatým písmem. Svět je takový zvláštní. Vzpomínám jsi, kterak si říkávala, že mnozí a třeba i ti nejbližší o živé příliš nestojí. Plaček jsou pak ale plné hřbitovy. A také, ať si to příliš nerozházím s ptáčky, protože mohou být jediní, kdo mi o pohřbu přijdou zazpívat.
Byla jsi skvělá mami.
